Rodina s dětmi

Nad novými nepopsanými sešity děti sní o škole, v níž nebudou neúspěchy, špatné známky a tresty. Touží po tom, aby bílé stránky byly popsány krasopisně, bez škrtání a bez kaněk, aby se na nich objevily jen samé jedničky a aby červeným perem bylo napsáno jen „velmi dobré“.

Rodina je prvním místem, kde se člověku dostává bezpodmínečného přijetí, kde je milován bez ohledu na to, co dokázal nebo kým je. Novorozené dítě zažívá láskyplnou náruč rodičů, kteří se o ně starají, je ale také svědectvím rodičovského vztahu a rozhodnutí – „založíme rodinu, budeme mít děti, ty děti dobře vychováme“. Rodičovství ale není zadarmo.

Zkušenosti s poznáváním sebe sama skrze druhé zachytil Kay Pollak, švédský filmový producent. Jeho poznatky můžeme využít při výchově svých dětí, ale i ve svém partnerství.

Velká většina nás rodičů přemýšlí hlavně v hranicích vzdělání. Požadujeme vyšší výkon, řídíme a kontrolujeme své děti, aby řádně vykonávaly školní povinnosti. Možná je to proto, že sami od sebe očekáváme neustálý výkon. Žijeme hlavně povinnostmi, nemáme čas na odpočinek a na radost. Zapomněli jsme si hrát.

David Finch se ve svém deníku manžela s aspergerem věnuje také svému rodičovství. Když převzal odpovědnost za ranní vypravování dětí, uvědomil si rozsah svých nedostatků. Emily a Parker sice byli zdraví, materiálně jim nic nechybělo, milovali ho a rádi s ním trávili čas – ale nebyl takovým otcem, jakým by chtěl být.

Známý psycholog Jeroným Klimeš ve své knížce věnované partnerským vztahům uvádí příklad ze života, který může jako lakmusový papírek ukázat na hloubku partnerského vztahu.

Dr. Ross Campbell pořádá pravidelné přednáškové cykly o vztazích mezi rodiči a dětmi. Jeho kniha Potřebuji tvou lásku pomohla milionům dospělých porozumět potřebám dětí od 2 do 12 let, v češtině vyšlo už páté vydání. Ukazuje, že nejdůležitějším předpokladem dobré výchovy je – že dítě musí cítit, že je milováno.

Paní Helena s manželem v průběhu let prožili dvě tichá narození, která hluboce zasáhla do jejich životů. S odstupem času se pokusili zprostředkovat svoje zkušenosti a postřehy. Na svém webu Tiché narození popisují svou cestu, jak se s velkou bolestí vyrovnávali.

V internetových diskusích můžeme číst: "Chystáme svatbu a při tom narážíme na tradice, které už nám nedávají smysl, např. kde se sejít před obřadem, zda chtít rodičovské požehnání před svatbou a jak to udělat, když jedni rodiče by si to hodně přáli a pro druhé je to jen starobylý zvyk, který se do dnešní doby moc nehodí." Otázky mají jak děti, tak rodiče, kteří by dětem rádi požehnali.

Není nic špatného na tom, že se někdy potřebujeme vzdálit z rodiny, být „sami“, na chvíli si odpočinout od každodenního kolotoče. I Pán Ježíš odcházel na horu, aby se o samotě modlil (Mt 14, 23) a zůstával na opuštěných místech (Mk 1, 45).

Kolikrát se nám už stalo, že jsme pracně zajistili hlídání dětí a vydali se s partnerem na vytouženou dovolenou, ale očekávaný hezký čas nenastal. „Chcete si užít rande nebo dovolenou bez dětí? Odložte křivdy a připravte se předem,“ doporučuje psycholog a párový terapeut Pavel Rataj v podcastu Rodičovské posilovny.

Před pár lety vyšla kniha americké psycholožky Judith Rich Harrissové Rodiče za to nemůžou. Podle ní jsou dnes děti ovlivňovány více svými vrstevníky mimo domov – a je třeba, dát jim v tom zelenou. Zdá se, jakoby vliv rodičů byl čím dál menší, zdravý vývoj dětí jako by už nezávisel na otci a matce. Ale na genetickém kódu a sociálním kontextu. Jak se ale také říká „věž v Pise se naklání od základů“.