Proč nám děti nic nedluží?
6.12.2021
Většina rodičů dělá pro děti první poslední, dopřává jim teplo domova, stará se o jejich školní a profesní vzdělávání, o jejich zdraví. Musí za to děti být rodičům nadosmrti vděčné? Je to jejich morální povinnost, kterou musí plnit? V čem přesně tato povinnost spočívá, když už děti opustily rodný dům?
Sebeobětování rodičů nevytváří závazek
Žádná taková povinnost neexistuje, tvrdí švýcarská filozofka a televizní moderátorka Barbara Bleisch. „Mýlí se, kdo věří, že výdaje rodičů a jejich sebeobětování vytváří závazek, který děti musejí začít splácet, jakmile vyrostou, dokud se tohoto dluhu nezbaví. Teprve pak můžou svobodně zakládat vlastní rodinné svazky.“ Napsala knihu s názvem: Proč svým rodičům nic nedlužíme. Tuto myšlenku v knize rozvíjí: rodiče dnes sice „investují“ do svých dětí značné množství energie a spoustu peněz, ale děti je o to neprosily. Navíc je péče rodičů o děti jejich základní povinností. Je povinností rodičů děti teple oblékat, dobře je živit, mluvit s nimi, předčítat jim, slavit s nimi narozeniny, posílat je do školy atd.
Děti nepřicházejí na svět s „dědičným hříchem“ jen proto, že přinášejí rodičům kromě radosti i námahu. Proto se od nich nedá z morálně filozofického hlediska vyžadovat. Kdo to dělá, ohrožuje navíc vzájemný vztah rodičů a dětí, jak věděl spisovatel Franz Kafka, jehož vztah k otci byl po celý život problematický. „Rodiče, kteří očekávají od dětí vděčnost (existují dokonce i takoví, kteří ji vyžadují), jsou jako lichváři: riskují kapitál, jen když dostanou úroky,“ poznamenal si spisovatel v listopadu 1914 do svého deníku.
Vděčnost, kterou dlužíme rodičům, míří vpřed
Když se vděčnost dostaví jako spontánní pocit, je to nádherné, ale nemusí být vždy vyjádřena slovy. A neznamená to, že přinese výhody přímo rodičům. Americká spisovatelka Nancy Friday vypráví v knize: Moje matka, moje já následující příběh. Orlice chce při záplavách dopravit do bezpečí svá tři mláďata. Vezme do spárů nejstarší mládě a vznese se s ním do vzduchu. To jí slibuje věčný vděk. „Lháři,“ odpoví matka lakonicky a mládě upustí. Stejně to dopadne i s prostředním mládětem. To nejmladší jí však slíbí něco jiného: „Až vyrostu, pokusím se být svým dětem stejně dobrou matkou, jako jsi ty.“ Tomu orlice uvěří a mládě zachrání. Nancy Friday to komentuje: „Vděčnost, kterou dlužíme své matce a otci, míří vpřed, ne zpět.“ Tato myšlenka nám pomůže, když se dospělé děti ozvou jen tu a tam, nebo se nechávají dlouho prosit, aby se už konečně zase jednou u rodičů zastavily. V takové situaci si člověk může zkusit představit jejich láskyplný vztah k vlastním potomkům. Nebo třeba jejich nasazení v zaměstnání anebo dosažené úspěchy.
Müller-Lissner, Adelheid: Když vylétnou děti z hnízda. Portál, 2021.
Autor: Müller-Lissner, Adelheid | Štítky: děti - dospělé, rodiče, vděčnost, výchova, závazek
Sekce: Rodina s dětmi
| Tisk
| Poslat článek známému
