Rodina s dětmi

V každé volbě se učíme něčeho se zříci. Manželství je také velkou školou ztrácení a odříkání. Ať už je to volba partnera, přijetí dětí i jejich odcházení. Zmiňuje to Franz Jalics ve své knize věnované úvodu do kontemplativního postoje. Cestu ztrácení musí nastoupit všichni lidé.

Umí poděkovat, poprosit, uklízí si svoje věci, chová se hezky k rodičům i ke kamarádům, je vděčné a váží si věcí… Kdo by si takové dítě nepřál? Ale vedeme je k tomu? Jak naučit naše potomky úctě?

Prostřený stůl je místem, které důvěrně známe. Je to stůl, u kterého se scházíme, jíme a mluvíme spolu, třeba se i hádáme a boucháme do něj pěstí nebo rozléváme polévku. Nemělo by to být hlavně místo, kde se musím určitým způsobem chovat, ale místo, kam patřím, kde mám svou židli, svůj talíř, své prostírání a jistotu, že to místo je moje a vedle mě jsou lidé, kteří mě mají rádi takového, jaký jsem.

Naučit děti úctě a respektu je zajímavá a trochu obtížná výzva. Linda a Richard Eyrovi jsou přesvědčeni, že „respekt je základem pro ostatní hodnoty – a zájem o ně často vychází právě z respektu a úcty, které k druhým lidem cítíme. Nejprve se musíme sami k sobě a k druhým tak chovat, než začneme respekt a úctu vyžadovat."

Oslava Vánoc je dodnes v mnoha rodinách vzácným časem. Nejspíš proto, že si hluboko v srdci neseme vzpomínky a prožitky z dětství a moc rádi bychom je zprostředkovali našim blízkým. Co by se nám při všem starání nemělo vytratit, najdeme ve vzpomínce kněze Josefa Šplíchala.

Dvě maminky Marie Doležalová a Michaela Záleská si vysnily knížku, ve které oslovily různé celebrity, aby napsaly dopis Ježíškovi. Chtěly knížku, která vydělá peníze pro nadaci Pomozte dětem. Nakonec se ukázalo, že jim nejen pomohla věřit ve vlastní přání, ale taky je hodně naučila, např. že zázraky se dějí.

Důležité postřehy týkající se rozvodu najdeme v knížce známé socioložky a publicistky Jiřiny Šiklové: Deník staré paní. Připomíná, že když už se dětem rozpadá ta nejužší rodina, je dobré, aby jim zůstala alespoň rodina širší a její vazby, láska prarodičů. Jenže i tyhle vztahy první vlna bolesti a nenávisti za zradu často smete.

Většina rodičů dělá pro děti první poslední, dopřává jim teplo domova, stará se o jejich školní a profesní vzdělávání, o jejich zdraví. Musí za to děti být rodičům nadosmrti vděčné? Je to jejich morální povinnost, kterou musí plnit? V čem přesně tato povinnost spočívá, když už děti opustily rodný dům?

Když se jedná o peníze, rodiče se většinou starají o jejich množství: „Je dobře dávat dětem kapesné? Pokud ano, pak kolik? Máme dětem dávat peníze za dobře vykonanou práci? Je dobré je pobízet, aby šetřily, a učit je hospodařit?“

Další tip pro mladé manžele: „Když byly naše děti ještě malé a bylo těžké získat někoho na hlídání, dostali jsme nápad. Vyrazíme si spolu – a to do své vlastní domácí restaurace...“

Videoklip písně Tak už zas... zachycuje pocity a sny dívky, která prožívá nelehké období v rodinném životě. Je poselstvím o tom, že úsilí o dobrý partnerský vztah má smysl, i když už jsou děti větší. Potřebují oba rodiče v každém věku.

Nad novými nepopsanými sešity děti sní o škole, v níž nebudou neúspěchy, špatné známky a tresty. Touží po tom, aby bílé stránky byly popsány krasopisně, bez škrtání a bez kaněk, aby se na nich objevily jen samé jedničky a aby červeným perem bylo napsáno jen „velmi dobré“.