Když se děti odstěhují
14.3.2022
Známá německá psycholožka otvírá témata, která se objevují v souvislosti s osamostatňováním dětí. „Opuštěné hnízdo“ je situace, kterou je potřeba brát vážně. Když se děti odstěhují, znamená to konec jedné z nejkrásnějších životních etap. I když rozumem chápeme nutnost osamostatňování, přijmout náhlou prázdnotu není lehké
Když hnízdo osiří, nastává jeden z životních okamžiků, s nimiž se musíme vypořádat. Jedná se o stejný zlom v dospělém životě, jako je narození dítěte nebo smrt rodičů. Není třeba je dramatizovat, i když nás můžou na určitou dobu vyvést z míry.
Je normální prožívat smutek
Je normální, že děti opouštějí rodiče. Ale také to neznamená, že jejich odchod nesmí bolet a že se tato bolest nesmí dávat najevo. Spíš je zvláštní, když matky v této situaci nejsou smutné. Rodinná terapeutka Bettina Teubert má zkušenosti se svépomocnými skupinami pro matky z opuštěných hnízd. „Považuji za podezřelé ty, které jásají, když se dítě odstěhuje, a už mají připravené všechny možné plány pro pokoj, jenž se tím uvolní.“
Povšimla si vývoje, který jí dělá starosti: Být oddanou matkou a považovat tuto roli za náplň svého života dnes není v módě. Mladé ženy o tom nerady mluví, je to společensky neúnosné. Proto jsou starší ženy opatrné, když mají dát najevo, že je odstěhování dětí trápí. Aby nebyly považovány za opičí matky a domácí puťky, skrývají své pocity za jiné, společensky přijatelnější problémy od hormonálních poruch po profesní starosti. Podle Vereny Kastové musí matky rodin přejít od společného já k individuálnímu já.
Otcové na odstěhování dětí reagují pragmatičtěji, ale ti, kteří společně sdíleli starosti všedních dnů, jsou stejně smutní jako jejich žena. Muži jen dávají smutek méně často najevo. „Člověk si do určité míry zvykne, život jde dál. Cit vůči dětem ale zůstává velice intenzivní. Přejeme si, aby se jim vedlo dobře. Když mají potíže v lásce, soucítíme s nimi. I když jsou daleko,“ svěřil se jeden otec.
Loučíme se se společně prožívaným časem
Rodiče ztrácejí život, který děti vnášely do domu, ruch, zmatek, podněty. Svoboda, kterou získávají to nedokáže plně nahradit. Ztrácejí konkrétní vztahové možnosti v každodenním životě.
Měli bychom si uvědomit, že se neloučíme s dítětem, ale se zcela samozřejmě společně prožívaným časem.
Odstěhováním dětí trpí podle průzkumu víc ovdovělí, rozvedení a samoživitelé. Rodiče, které brzy čeká odchod do důchodu nebo jsou bez práce, trpí výrazně víc, když se současně odstěhují děti.
Děti bychom ale neměli zatěžovat smutkem, který se dostaví, když odejdou. Dívají se vpřed a musí volně vykročit. I mladší generace bojuje s odloučením. Odpoutání od rodičů je postupný proces, který je spojený i s obavami. Ve vnímané bolesti se skrývá dobrá zpráva: Je to proto, že si tak pěkně rozumíme. Proto obě strany potřebují čas, aby se s novou situací vypořádaly. Ale zároveň potřebují vědět, že rodiče a děti nemůžou být "takřka nejlepšími kamarády". Jejich vztah je asymetrický, patří k různým generacím, mají rozdílné životní perspektivy.
Po odstěhování se rodiče s dětmi stýkají a společný čas využívají intenzivněji než před odstěhováním. Vztah se mění směrem k větší rovnoprávnosti a partnerství. Podmínkou dobrého vztahu není podle všech zkušeností společná střecha nad hlavou.
Manželé mají šanci znovu se najít jako pár. Musí se znovu naučit žít ve dvou. Společný projekt Děti skončil, ale současně jsou stejně jako dřív důležitým spojovacím prvkem. V bytě je teď víc místa, a tak můžeme získaný čas i místo nově naplnit.
Müller-Lissner, Adelheid: Když vylétnou děti z hnízda. Portál, 2021.
Autor: Müller-Lissner, Adelheid | Štítky: děti - dospělé, krize v manželství, růst, smutek, rodiče
Sekce: Rodina s dětmi
| Tisk
| Poslat článek známému
