Rodina s dětmi

Tvé dítě spí. Budeš ho v noci pozorovat. Je to tak krásné, ta nevinnost, která se vám narodila. Jsou to jesličky, které máš doma celý rok.

Jeden z příběhů pro duši známého salesiána Bruna Ferrera přináší povzbuzení do vánočního času, kdy se obvykle přihodí něco, co nás snadno vyvede z míry.

Když hovoříte jazykem lásky vašeho dítěte, dodává mu to pocit, že je milované. Jeho citová nádrž je plná a je ve všech oblastech života přístupnější rodičovskému vedení. A zároveň, když dítěti všemi pěti jazyky vyjadřujeme lásku a zároveň se soustředíme na jeho jazyk lásky, ukazujeme mu, jak milovat ostatní, a také to, že se samo potřebuje naučit hovořit jazyky lásky druhých.

„Tak jako strom vyrůstá z kořenů, první lidská zkušenost se formuje v rodině. V rodině zapouštíme kořeny, vyrůstáme, jsme součástí košaté koruny lidských vztahů a učíme se být součástí společenství...“ píše se ve zprávě, která avizovala Týden pro rodinu s motem Hledáme své kořeny.

K Vánocům dnešní doby neodmyslitelně patří dárky "od Ježíška". Jak ale dětem odpovědět na otázku: „Nosí dárky opravdu Ježíšek?“ když nechceme, aby víru v Ježíše odložily s poznáním, že dárky kupují rodiče. Inspirovat se můžeme v rodinách několika manželských párů.

Je přirozené, že bychom svým dětem přáli život pokud možno bez těžkostí, bolesti a námahy. Musíme si však uvědomit, že člověk už od svého narození začíná trpět. Rodiče, kteří se snaží zajistit svým dětem „dokonalou“ existenci, je vlastně omezují v jejich možnostech. Proto je úkolem rodičů i výchova k bolesti.

Pozitivní přístup k osudovým zvratům vykresluje zkušená německá psychoterapeutka Bärbel Wardetzki ve své knize Krize je výzva. Jako ukázku přinášíme její pohled na závislostní onemocnění dítěte nebo partnera, které nás činí bezmocnými.

Na začátku školního roku se často stáváme svědky rozhovoru maminek, které si sdělují kolik a jaké kroužky jejich dítko má. Některé maminky stíhají s jedním dítětem i tři kroužky za odpoledne! Přiznám se, že na mě podobné rozhovory působily trochu depresivně. Až mě přivedly k zamyšlení nad tím, co děti potřebují.

Rodina je při všech nedostatcích, které v našem lidském konání jsou, nejlepším prostředím pro vývoj dítěte. Prostředím, které lze sice nahrazovat, ale které nelze jinou formací, než životem stabilního manželského páru, plně nahradit. Ochutnávka čtení z kurzu Devatero pro rodiče, nám připomene, že chování, které mají děti na očích, má dalekosáhlé důsledky.

Škola nejen že vnáší do našich dnů řád, přináší také každodenní konflikty: Už máš hotové úkoly? Nejdřív učení a potom zábava... Známý italský psycholog Osvaldo Poli uvádí, že jedním z rodičovských omylů je, domnívat se, že hlavní je dobře se učit a školní prospěch považovat za jediný směrodatný ukazatel úspěšného života.

Dnešní děti, stejně za časů Dona Boska, ohrožují: nuda, strnulá nečinnost, odevzdaná lhostejnost, bezzásadová přizpůsobivost. Vnitřní prázdnota je často vyplňována iluzorními a nebezpečnými zážitky. Známý vychovatel a zastánce preventivního systému výchovy bojoval proti zahálce. Jeho školy a oratoře musely být „arzenálem“ nabídek a příležitostí k činnosti. Každé dítě má možnost stát se vysoce kreativním člověkem, pokud je mu dána příležitost tuto schopnost procvičovat a rozvíjet.

Kdyby rodina byla puzzle, z jakých kousků by se skládala? Jako bychom se chtěli zeptat – které prvky, cihly, vytvářejí šťastnou rodinu? Don Bosko za základ svého výchovného systému považoval rodinného ducha. Vychovatelé v jeho domech museli být „laskavými otci“. Tím se snažil zachytit obtížně vyjádřitelné a definovatelné klima srovnatelné s tím, čím je pro ryby voda. Něco, co nás nutí spontánně říci: „Tady se cítím dobře.“ Co vytváří tohoto ducha rodiny?