Co se v mládí naučíš...
7.3.2022
Linda a Richard Eyrovi, autoři knihy Jak naučit děti hodnotám, jsou přesvědčeni, že zájem o hodnoty často vychází právě z respektu a úcty, které k druhým lidem cítíme. Přinášíme ochutnávku praktických cvičení pro dospívající děti.
Děti by měly pochopit, že chování, které se naučily, když byly malé, se zákonitě projevuje i v dospělosti. Jestliže se naučí zdvořilosti a respektu k druhým, pomůže jim to i v dospělosti; a naopak, pokud mají děti problémy se sobeckostí a bezohledností, budou s nimi pravděpodobně mít potíže i v dospělosti.
Píše o tom Robert Fulghum ve své asi nejznámější knize: „Všechno, co opravdu potřebuju znát k životu, jsem se naučil v mateřské škole… Tohle jsou věci, které jsem se naučil: O všechno se poděl. Hraj fér. Nebij druhé…, ukliď si po sobě. Neber věci, které patří druhým. Když někomu ublížíš, řekni, promiň.“
S dospívajícími dětmi je možné si popovídat o tom, jestli je pravda, že tyhle jednoduché věci, které se učí předškolní děti, jsou důležité po celý život. Kdyby se podle toho chovali všichni dospělí, byl by svět lepší.
Vlastní sebekritika ubližuje stejně jako nepříjemné poznámky okolí
S dospívajícími dětmi si můžeme taky promluvit o tom, jak si lze nechtěně ublížit, když budeme sami o sobě mluvit hrubě a bezohledně. Vezměte čistý list papíru a poproste děti, aby vám řekly, jak se v různých obtížných situacích oslovují, nebo co si o sobě myslí. Zapisujte a snažte se svým přístupem situaci trochu nadlehčit. Začněte tím, co si sami říkáte, nebo co si o sobě někdy myslíte (ty blbče, idiote, hlupáku, nemehlo… ) Nezapomeňte ani na různé sarkastické poznámky. (No to jsem vymyslel opravdu pěkně. To se ti tedy povedlo.) Když budete mít dostatečně dlouhý seznam, přelaďte na trochu vážnější tón. Zeptejte se dětí: „Jak byste se cítily, kdyby vám tohle všechno říkal nějaký kamarád?“ Prozraďte jim, že kdesi hluboko v podvědomí nám vlastní sebekritika může ublížit stejně jako nepříjemné poznámky našeho okolí.
Richard Eyr k tomu uvádí příklad: Náš syn Jonáš je velký perfekcionista. To má své výhody i nevýhody. Díky této vlastnosti dokáže být ukázněný a dotahovat věci do konce, na druhé straně je někdy příliš kritický. To se u něho projevuje i ve vztahu k sobě. Odmalička jsem ho slyšel mumlat potichu různé výčitky, jak je příliš pomalý, zase něco pokazil, že nedokáže nic udělat pořádně atd., a přitom si za to nadával.
Jeden týden jsem si dával dobrý pozor na všechno, co pronesl kritického na svou adresu, a zapisoval jsem to. Koncem týdne jsem měl skoro dvacet kritických poznámek. Vzal jsem ho k sobě do pracovny a ukázal mu ten seznam. „Podívej se na tohle, prosím tě. Slyšel jsem někoho, jak tyhle věci komusi říká. Co ty na to? Co si myslíš o člověku, který takhle mluví?“
Můj devítiletý syn se zamyslel. „Nevím, někdo by mu měl asi říct, aby toho nechal,“ pronesl nakonec.
„Máš pravdu,“ souhlasil jsem s ním. „Zapisoval jsem si ty poznámky minulý týden. Zkus teď uhodnout, kdo tohle všechno řekl a komu to řekl.“
Po pár omylech přišel Jonáš na to, že se jedná o něho. To byla dobrá příležitost k rozmluvě o tom, že i my sami k sobě bychom měli zachovávat respekt a úctu.
Linda a Richard Eyrovi: Jak naučit děti hodnotám. Portál, 2013.
Štítky: děti, úcta, výchova
Sekce: Rodina s dětmi
| Tisk
| Poslat článek známému