Jak naučit děti hodnotám
17.2.2020
K čemu je to dobré? Co jim tím dáme? Na tyto a další otázky odpovídala PhDr. Ivana Bernardová, která stála u zrodu Křesťanské pedagogicko-psychologické poradny v Praze. Učit děti hodnotám je dobré proto, aby byly v životě šťastné, aby dokázaly být samy se sebou spokojené, aby dokázaly být užitečné.
Kdy máme začít
Dá se říci, že k hodnotám vychováváme pořád. Nejdůležitějším předpokladem je to, že my sami jsme zakotveni v určité hodnotě. Takže vlastně ještě dřív, než jsme dítě vůbec počali.
Jaké prostředí je vhodné pro výchovu k hodnotám
Ideální je to v rodině, ale je to možné i v prostředí, které je podobně laděné jako rodina. Takže děti k hodnotám pomáhá vést např. dobrá mateřské škola, dobrá škola, skaut, ministrantská parta… Prvními vychovateli jsou samozřejmě rodiče, ale v posledku jsou to všichni, koho dítě vnímá jako vzor. K hodnotám vedou ti, u koho dítě cítí, že ho mají rádi, že jim na něm záleží. Přátelé, vedoucí, učitelé, ti všichni nám pomáhají vést děti k hodnotám. Podstatné je, aby naše výchova šla ruku v ruce.
Co je hodnota
Slovo běžně používáme, ale když ho máme definovat, není to úplně jednoduché. Hodnotou je respektovaná, univerzálně přijatelná norma, která prospívá jak člověku, který ji uznává, tak lidem, s nimiž v duchu této hodnoty jedná. Hodnoty získáváme tím, že je rozdáváme. Když jsem poctivý, každá moje poctivost je zdrojem další poctivosti. Narůstá tím, že tak jednám.
Velkou inspirací rodičům i vychovatelům může být kniha Lindy a Richarda Eyrových: Jak naučit děti hodnotám. Autoři rozlišují hodnoty BYTÍ, které odpovídají na otázku: Kdo jsem? a hodnoty DÁVÁNÍ, které odpovídají na otázku: Co dáváme druhým? Kniha může být inspirací i pro další hodnoty, které jsou pro nás důležité. Autoři nabízejí plán na celý rok, kdy se každý měsíc soustředí na jednu hodnotu. Nejspíš zjistíme, že mnoho věcí děláme, jen to nemáme takto pojmenované. Když si hodnoty pojmenujeme a s dětmi o nich mluvíme, lépe si je vštípí.
Hodnoty BYTÍ: poctivost, odvaha, mírumilovnost, samostatnost a výkonnost, sebekázeň a střídmost, věrnost a zdrženlivost.
Hodnoty DÁVÁNÍ: oddanost a spolehlivost, respekt a úcta, láska, nesobeckost a citlivost, vlídnost a srdečnost, spravedlnost a milosrdnost.
Jak hodnoty předáváme
- Vlastní příklad – hodnoty předáváme vlastním příkladem a ne tím, že o nich mluvíme. Rodiče jsou nejlepším inspiračním vzorem pro děti. Neučíme slovy, ale životem.
- Vyprávění, hry, fantazie, hraní rolí – to je něco, na co si s dětmi musíme vyhradit čas, v sobotu, v neděli, večer před spaním, během odpoledne.
- Dospělé diskuse s dospívajícími – dnes jsem četl v novinách že…, co si o tom myslíš…, stalo se mi to a to…, co bys dělal? Nementorujeme, ale sdílíme názory.
- Povzbuzování a chvála – chválím za něco, až když se to povede. Povzbuzování je podporou dřív, než to dítě udělá. Rodiče mnohem méně povzbuzují.
- Odměny, ocenění, rodinné soutěže – příklady jsou v knížce
- Druhá šance – zdaleka ne vždy se povede napoprvé, proto dáváme druhou šanci: zkus to znovu…
- Citáty – u starších dětí bývají inspirací.
- Oceňování pozitivního a nevěnování pozornosti negativnímu – ignorovat negativní chování je velmi obtížné. Přirozeně reagujeme na to, co se nám nelíbí! To, co se daří, bereme jako samozřejmost. Přitom svou pozorností posilujeme to negativní. Jako příklad podrobněji ukážeme jak vést k hodnotě poctivosti a k odvaze.
POCTIVOST
Poctivost je schopnost říci pravdu. Projevuje se jak ve vztahu k druhým, ke společnosti i k sobě. Je to vnitřní důvěra založená na pravdomluvnosti, spolehlivosti a osobní integritě. Obecně platí: buďte poctiví, chvalte a dejte šanci zažít znovu. Upozornit na důsledky.
Předškoláčci a lhaní. Mají bujnou fantazii, nedovedou rozlišit to, co si přejí od toho, co se doopravdy stalo. Není správné říci jim, že lžou, že jim nevěříme. Učme rozlišovat co je pravda a co je přehánění třeba hrou na jako a doopravdy. Potkal jsem psa, který byl velký jako slon. Dneska jsem našel na chodníku pětikorunu… Když se dítě přizná k něčemu, třeba, že něco rozbilo. Naší přirozenou reakcí je zlobení: ty jsi nešika, to sis nemohl dát pozor? Přitom bychom měli ocenit, že se nám dítě přiznalo, že k tomu mělo odvahu. „Mám velkou radost, že ses přiznal, pojď, půjdeme to spolu uklidit.“ To je základ k tomu, aby bylo dítě schopné se zase přiznat.
Školáci a vývoj svědomí. Zárodky v předškolním věku: něco uvnitř mě mi říká, jestli je něco dobře nebo špatně. Dochází ke zvnitřnění rodiče v sobě, ale projevuje se spíš v banálních situacích: neumaž se, čisti si zuby, nešlapej do louže. V mladším školním věku ještě děti nedokážou rozlišovat podle úmyslu, ale podle důsledku.
Dospívající – seznam nepoctivostí ve světě, je vždy nepoctivost na místě? Dá se ospravedlnit? Podněty k diskusi přináší společné sledování filmů a četba knížek.
ODVAHA
Mít odvahu znamená uskutečnit obtížné věci, být nesobecký a přátelský. Odvaha je dvojí: ozvat se, projevit se ale taky odvaha vzdorovat. Mluvit a mlčet, tj. aktivní a pasivní. Připustit, že si o mně druzí budou myslet, že jsem zbabělec, je projevem velké odvahy. Opět chválíme za projevy odvahy a učíme děti vlastním příkladem.
Předškoláci – máme spoustu příležitostí – učí se jezdit na kole, i když spadnou, jdou do toho znovu. To chce velký kus odvahy. Když se učí plavat, skákat do vody, musí překonat strach. Proto je dobré si toho všímat a ocenit.
Školáci – mluvit s nimi o tom, v čem jsou dobří. Když mám dobré sebevědomí, spíš se do věcí pustím, nepodlehnu davu. Když vím, že jsem dobrý, že leccos umím, snadněji budu odvážný. Nejen že umím matiku, ale umím se postarat o mladší sourozence, všimnout si hezkých věcí. Udělat něco dobrého, nebývá vždycky snadné, musíme něco překonat, sami sebe. Zůstávat sami sebou, vydržet tlak ostatních.
Dospívající – zase se hodí citáty, promýšlet dopředu některá rozhodnutí, to nám pak pomůže zvládnout situaci. Podporovat ve zkoušení nových věcí, to je odvaha. Povídat si o různých druzích odvahy.
SAMOSTATNOST, SEBEKÁZEŇ, STŘÍDMOST
Výchova VŮLE dětem dnes velmi chybí. Umění sebe namotivovat je velmi důležité. Opět pomáhá vlastní příklad, říkat, proč dělám to, co dělám. Dodržování řádu, rozvrhu. Týká se vstávání, uléhání, povinností, máme nějaký plán dne. Dodržování dohod, jestliže se s tebou na něčem domluvím, tak to platí. Cílem domluvy je dohoda, o co budeme spolu usilovat. Co k tomu dítě potřebuje? Co proto bude dělat?
Předškoláci – nechat jim kompetence, např. vybírat oblečení večer. Zapisovat dítěti rekordy, třeba zavazování kličky, nebo v první třídě už můžu psát perem, místo tužkou. Pěstovat smysl pro férovou hru. Práce je pro ně zatím zábavou.
Školáci – pro jejich samostatnost zavést kapesné. (Podle zkušeností, děti, které doma kradly, téměř nikdy neměly kapesné! Posiluje to sebedůvěru, je to zároveň určité ocenění. Učíme děti šetřit, část kapesného na spotřebu, část na dárky a část na vzdálenější cíle. Sportování posiluje, stejně jako učení na hudební nástroje posiluje vůli.
Dospívající – mluvit o tom, jaké dostaly dary. Jsi zodpovědný za to, co jsi dostal. Úkolem je dary rozvíjet. Rodiče nejsou absolutní autoritou. Dospívající dělají naplno věci, o kterých jsou přesvědčeni. Pokud vnitřně necítí, že je to potřeba, jen předstírají, že to dělají. Proto je nutná sebevýchova. Je důležité, abychom s nimi zůstali na jedné lodi.
Zprostředkovat dětem v průběhu výchovy nosné životní hodnoty je podobně významné, jako je naučit přecházet ulici. Stabilní hodnoty umožňují dítěti orientaci v životě, dávají mu skutečnou svobodu tím, že ho činí nezávislým na vnějších tlacích.
Zdroj: přednáška PhDr. Ivany Bernardové a kniha Lindy a Richarda Eyrových: Jak naučit děti hodnotám. Portál, 2013.
Autor: Bernardová, Ivana | Štítky: hodnoty, výchova, děti - předškolní
Sekce: Rodina s dětmi
| Tisk
| Poslat článek známému
