Zákon ztrácení a prázdnoty
17.2.2022
V každé volbě se učíme něčeho se zříci. Manželství je také velkou školou ztrácení a odříkání. Ať už je to volba partnera, přijetí dětí i jejich odcházení. Zmiňuje to Franz Jalics ve své knize věnované úvodu do kontemplativního postoje. Cestu ztrácení musí nastoupit všichni lidé.
Všichni budeme muset projít skrze zkušenost zřeknutí se úplně všeho ve smrti. Bůh nás vede krok za krokem s pedagogickým uměním a úžasnou láskou k této prázdnotě.
Zvolit si něco znamená zřeknout se toho, co si nevolím
V každém životním rozhodnutí je člověk konfrontován s určitým ztrácením. Zvolit si něco znamená zřeknout se toho, co si nevolím. Kdo chce být lékařem, musí se zříci jiných povolání. Kdo si bere jednu ženu, jednoho muže, musí se zříci všech ostatních. Těžkost nespočívá v samotné volbě, ale právě ve zřeknutí se nezvoleného. Většina lidí, kteří se nemohou rozhodnout, váhá, protože se nechtějí zříci ani jedné z možností. Při rozhodnutí se nutně vynořují pocity ztráty a prázdnoty. V každé volbě se učíme něčeho se zříci.
Muži a ženy vstupují do manželství. Zažívají přitom mnoho lásky, společenství, jistoty, štěstí. Dávají svému partnerovi prostor ve vlastním životě. Tím se ale zříkají nezávislosti, zájmů, pracovních možností a často i přátelství. Více dostanou, ale mnohého se museli zříci, oprostit se od toho.
Když děti odcházejí, zanechávají za sebou prázdno
Později přijdou děti. Vyžadují mnoho času, pozornosti a životního prostoru, i když na druhé straně přinesou rodičům nemalou radost a štěstí. Dát dětem prostor může znamenat alespoň na čas zřeknutí se vlastních plánů a přání.
Netrvá dlouho a děti odcházejí z rodného domu. Zanechávají za sebou prázdno. Jejich pokoj zůstává prázdný, jejich odcházení a přicházení, smích a pláč přestává. Kamarádi dětí již nepřicházejí na návštěvu, ani netelefonují. Rodiče si opět zvykají na to být jenom se svým životním partnerem. Tato ztráta bývá těžko snesitelná. Úsilí, s nímž se mnoho rodičů snaží udržet své děti doma, budiž toho důkazem.
Fáze života máme svobodu přijmout, nebo odmítnout
Často bývá jako velká prázdnota pociťován odchod do důchodu. Člověk se přestává cítit užitečným. Zájmy, cestování a televize bývají často pokusy, jak tuto prázdnotu zaplnit. Daří se to obvykle jenom částečně. Následuje smrt životního partnera. Zpravidla s sebou nese těžkou životní krizi. Dlouholeté zvyklosti ustávají a dávají zakusit prázdnotu, která proniká do morku kostí. Pomalu se na obzoru objevuje vlastní smrt. Bývá to jedna z největších krizí lidského života. Člověk se cítí být vydán na pospas prázdnotě.
Kdo tyto fáze života postupně prošel a ztráty z nich vyplývající přijal a protrpěl, pro toho bude i snadnější totální ztrátu posledního okamžiku přestát, aby mu záhy nato mohlo být mnohem více darováno. Ostatní musí teprve v posledním okamžiku všechno dohánět. Tyto fáze života, obzvláště poslední konfrontace se smrtí, nejsou svobodně zvolené. Jsou nám uloženy životem. Máme svobodu je přijmout, nebo odmítnout.
Jalics, Franz: Kontemplativní exercicie. Triton 2018. str. 151–152.
Autor: Jalics, Franz | Štítky: děti, láska, manželství, rodina
Sekce: Rodina s dětmi | Láska | Úmrtí partnera
| Tisk
| Poslat článek známému
