Úmrtí partnera

Manžel Carol zahynul loni při autonehodě, Jimovi bylo jen padesát dva. Vracel se z práce domů. Řidič druhého auta byl nedospělý mladík a později se potvrdilo, že měl v krvi vysokou hladinu alkoholu. Jim zemřel na místě. Mladík nezůstal na pohotovosti ani dvě hodiny. Další ironií osudu bylo, že Jim měl v kapse dvě letenky na Havaj. Carol měla padesáté narozeniny a on ji chtěl překvapit. Místo toho ho zabil opilý mladík.

Veronika Hurdová byla ve čtvrtém měsíci těhotenství s třetím dítětem, když jí náhle zemřel manžel. Rok sbírala odvahu, aby svoje prožitky a myšlenky zachytila. A tak vznikla její kniha Moje milá smrti. Skrze svůj osobní příběh by chtěla zprostředkovat, že smrt se dá vnímat i jinak než jako ztráta. Že vedle hlubokého zármutku lze zažívat i hluboké, dech beroucí štěstí.

Jaké to je, když někdo umře? Proč musejí lidi umírat? Takové nebo podobné otázky na nás čekají zvlášť v čase podzimních svátků, tzv. dušiček. Děti by měly dostat jasnou a srozumitelnou odpověď a cítit blízkost matky nebo jiné blízké osoby. Problém často nastává u nás dospělých, když v důsledku vlastního strachu před skutečností smrti zavíráme oči.

Tatínek dvou malých dětí zemřel na rakovinu a jejich máma se rozhodla, že je nebude vystavovat zbytečnému stresu, že je nevezme na pohřeb a že jim o tatínkově smrti ani neřekne. Tatínek prostě „odjel na služební cestu a nějak se nevrací“. Zatloukání zemřelého tatínka trvalo dlouho, děti rostly, čekaly na svého otce. Když pak už braly rozum, začaly se ptát. Nikdy pak mamince nezapomněly, že je připravila o rozloučení s ním.

Příběh z knihy Touha tulipánů otevírá téma ztráty milované osoby a bolesti, která takovou ztrátu přirozeně provází. Malá ukázka je pozváním k zamyšlení nad tématem, které se dotýká života každého z nás.

K životu v rodině neodmyslitelně patří nejen začátek života, ale i jeho konec. Právě v péči o své nejbližší, býváme často nejistí. Nezanedbáme něco podstatného? Budeme to umět? Vydržíme se silami? Poznáme, až nastane konec? Nabízíme odpovědi odborníků na nejčastější otázky a jejich zkušenost, že nejde jen o smutek, bolest a ztrátu: Umírání, stejně jako zrození, je pro celou rodinu velkou příležitostí k pozitivním prožitkům.

Angelika Daikerová léta doprovází truchlící. Pomáhá jim chápat nejrůznější pocity a situace, související se ztrátou blízkého člověka, a přijmout je do vlastního životního příběhu. Ukazuje také, že nový vztah neznamená, že ten starý hodíme za hlavu.

Známý psychoterapeut Irvin D. Yalom se svou manželkou Marylin napsali knihu o smrti a životě. Střídali se v psaní kapitol a v podobě deníku zachytili obtížné dny a měsíce závěru společného života. Když Marilyn odešla, Irvin i jejich děti společně oslavili její život a v závěrečné části knihy Irvin píše o tom, co přišlo s čerstvým vdovstvím.

V každé volbě se učíme něčeho se zříci. Manželství je také velkou školou ztrácení a odříkání. Ať už je to volba partnera, přijetí dětí i jejich odcházení. Zmiňuje to Franz Jalics ve své knize věnované úvodu do kontemplativního postoje. Cestu ztrácení musí nastoupit všichni lidé.

Bude to po manželově smrti skutečně zase jednou pěkné? Sice jinak, ale přece jen pěkné? Mnozí budou trvat na tom, že Ne! Nikdy! Jiní budou váhat: Možná by to zase mohlo být pěkné… Odpovědi se budou lišit. Někteří už v životě nic hezkého neobjeví. Ale protože krása má něco společného s hleděním, Angelika Daikerová se odvážila ještě jiného pohledu.

Možná jste podobnou větu také slyšeli z úst někoho blízkého, kdo byl na konci své životní pouti. Neville Smith se ve své knize Šedesátka není hřích zabývá nejrůznějšími situacemi, do kterých se můžeme dostat. Mimo jiné se svěřuje se svojí zkušeností s vlastním otcem a nabádá, abychom se pokud možno snažili vyvarovat nedořešených záležitostí a snažili se je vysvětlit, dokud je čas.

Téměř každou vdovu zaskočí, když je po mnoha letech v manželství najednou zase svobodná jako dřív, jenže mnohem smutnějším způsobem. Už samotné slovo „vdova“ člověku evokuje beztvaré černé šaty, žal a celoživotní truchlení. Žádná žena nechce být vdovou, a navíc nás na takovou roli v životě nikdo nepřipravuje. Člověk si nepředstavuje, že jednou zůstane sám nebo ovdovělý.