Nechceš mi ještě něco říct?
1.11.2020
Možná jste podobnou větu také slyšeli z úst někoho blízkého, kdo byl na konci své životní pouti. Neville Smith se ve své knize Šedesátka není hřích zabývá nejrůznějšími situacemi, do kterých se můžeme dostat. Mimo jiné se svěřuje se svojí zkušeností s vlastním otcem a nabádá, abychom se pokud možno snažili vyvarovat nedořešených záležitostí a snažili se je vysvětlit, dokud je čas.
„Je tomu asi třicet let, co můj otec umíral na rakovinu,“ píše Neville Smith, anglikánský kněz na odpočinku, který působil jako nemocniční kaplan, a tak má bohaté zkušenosti z práce v nemocnici. „My ostatní členové rodiny, jsme s ním o neodvratném konci jeho nemoci nemluvili, a on s námi také ne. Každý chápal, co se stane, můj otec zcela jistě, ale nikdo se neodvažoval o věci otevřeně promluvit.
Chyběla nám odvaha
Otec byl vždy velmi uzavřený člověk, nechával si věci pro sebe a o svých citech zásadně nemluvil. Možná to mělo co do činění se zážitky z první světové války, během níž se, když mu bylo sotva dvacet let, zúčastnil bitvy u Sommy. Zatímco v dětství jsme k sobě měli velmi blízko, jakmile jsem začal dospívat, změnily se naše vztahy a staly se oboustranně velmi rezervovanými. Když se zpětně nad tehdejší situací zamyslím, řekl bych, že jsme věděli, jaké city nás pojí, ale nedokázali jsme je vyjádřit, nebo nám chyběla dostatečná odvaha. Ovzduší hrozící smrti, alespoň z mého úhlu pohledu, neproniknutelnou bariéru mezi námi ještě více umocnilo. On si tento fakt zřejmě uvědomoval jasněji než já. Jednou jsem ho přišel navštívit a domnívám se, že jsme oba věděli, že to bude naposledy. Nepamatuji si už, o čem jsme se tenkrát bavili, zato se mi bohužel živě vryla do paměti chvíle, kdy jsem se zvedl k odchodu. Z otce vypadla otázka: „Nechceš mi ještě něco říct?“ Nejspíš se mi snažil ze všech sil naznačit, že ví, jaká je situace, a že by chtěl využít posledních pár okamžiků k tomu, abychom věci nějak urovnali. Možná mi dával příležitost rozloučit se s ním a pomoci mu udělat totéž.
Nepochopený signál
Ta otázka byla pro něj však tak netypická a natolik mě zaskočila, že jsem se zmohl jen na „ne“. Tehdy to byla pravda. Nepochopil jsem jeho signál a nic jiného mě zrovna nenapadlo. Možná, kdybych dokázal zareagovat bystřeji nebo se necítil tak stísněně, mohl jsem mu otázku vrátit a zeptat se jeho, jestli mi nechce říct něco on. Nicméně se obávám, že bych se spíš bál riskovat, že nás oba přivedu do rozpaků, když načnu toto nové téma, zvlášť když se o něm tak dlouho mlčelo. Nejspíš už pro nás oba bylo tehdy pozdě.
Kolikrát jsem od té doby své odpovědi litoval! Byla nepřesná a ve své hloubi nepravdivá. Měli jsme toho s otcem spoustu co dořešit. Vlastně jsme nikdy ani nic řešit nezačali. Dosud je mi líto, že o svém otci vím tak málo, že nevím, jaký byl mimo fázi, kterou si pamatuji z dětství. Dnes to zní divně, ale my jsme si celou dobu s tichým, nevysloveným souhlasem udržovali vzájemný odstup. Nikdy jsme se jeden druhého ani nedotýkali fyzicky. Jelikož jsem nyní dosáhl věku, ve kterém můj otec zemřel, je mi naprosto jasné, co jsme oba propásli, a zůstává to pro mne bolestným zdrojem palčivých výčitek.“
Pozor na nedořešené záležitosti
Stáří Nevilla Smitha tedy provází tato závažná nedořešená záležitost. Těžko s tím může něco udělat. Otcova smrt měla pro něj trvalý dopad. On ale vidí celou situaci i pozitivně a jak sám píše, dává si velký pozor na to, aby nenechával nedořešené další podobné záležitosti. Vřele doporučuje obnovovat staré kontakty, navštěvovat přátele a znovu navazovat rodinná pouta.
„Měli bychom si navzájem věci vysvětlovat, leccos se snažit napravit, jeden druhému odpouštět. Nechtějme, aby v lidech, kteří jsou nám blízcí a které máme rádi, zůstala vězet výčitka. Nedopusťme, aby je trápila nedořešená záležitost, v níž hrajeme nějakou roli. Sami bychom si nepřáli, aby se něco podobného stalo nám,“ doporučuje nám ze své osobní bolestné zkušenosti Neville Smith.
A ti, kdo doprovázeli své blízké v hospicích, by mu jistě dali za pravdu. Mnohé příběhy a svědectví pozůstalých, například na www.cestadomu.cz, svědčí o tom, že dostali čas na dořešení nejrůznějších záležitostí a že pro ně byl velice důležitý a vzácný. Tak ať je pro nás listopadový čas, kdy vzpomínáme na ty, kteří nás předešli na věčnost, také pobídkou a zamyšlení nad tím, jestli někomu není potřeba ještě něco říct. Dřív, než na to bude už pozdě.
Podle knížky Neville Smitha: Šedesátka není hřích. Karmelitánské nakladatelství.
Autor: Neville, Smith | Štítky: naslouchání, smíření, smrt, vztahy
Sekce: Úmrtí partnera | Povzbuzení
| Tisk
| Poslat článek známému
