Dveře vedoucí do minulosti
23.11.2023
Kdo by neměl zkušenost s opakujícími se situacemi, při kterých nás zaplaví velmi silné emoce, většinou hněv, nebo smutek. Aniž o tom víme, prožíváme opět dávné zranění z dětství, jak ilustruje následující příběh. Možná i pro vás má psychoterapeut Benoît Rancourt dobrou zprávu: Podaří-li se vyslovit to, co dříve nemohlo být vysloveno, zvítězí přítomnost nad minulostí.
Být doma nestačí
Před osmi lety, na počátku vztahu, Adéla hodně trpěla manželovou nepřítomností. Velice se věnoval své práci a často musel jezdit na služební cesty, takže aniž to chtěl, manželství často opouštěl. Adéla raději mlčela, protože se bála, aby ho nepopudila. Trápil ji konflikt její zcela obvyklé potřeby manželovy přítomnosti s jejími hodnotami nabádajícími ji, aby respektovala partnerovu svobodu v zaměstnání. Neodvažovala se mu přiznat k tomu, jak ji frustruje, že si vzala přesnou kopii svého otce, který také často býval z pracovních důvodů mimo domov.
Tiše trpěla stejně jako v dětství, kdy doufala, že se bude moci těšit z otcovy přítomnosti, bohužel vždycky příliš krátké. Mezitím její manžel Jindřich samozřejmě vůbec nevěděl, že ji jeho nepřítomnost tolik trápí. Realizoval se v zaměstnání a domníval se, že je Adéla na jeho úspěchy hrdá. Když se narodilo první dítě, začala mu Adéla dávat najevo svou nespokojenost tím, že zdůrazňovala jak je důležité, aby byl doma kvůli dcerce. Nabízela se jí tak skvělá záminka, jak vyjádřit svou vlastní potřebu jeho přítomnosti. Mohla ji zdůvodňovat narozením dítěte a nemusela se příliš obávat Jindřichovy reakce. Tušila správně, že její poznámky budou brány v úvahu, protože i Jindřich trpěl nepřítomností otce, který zemřel, když mu bylo devět let. Jindřich tedy Adéle vyhověl, postupně se vzdával svých ambicí v zaměstnání a vžíval se do nové role otce. Po narození druhé dcerky tak Jindřich doma pobýval značně častěji, protože věrně dodržoval normální pracovní dobu. Navíc změnil zaměstnavatele a nebyl už nucen často jezdit pryč. Ale pobývat doma ještě automaticky neznamená být emočně přítomen.
Scénáře z dětství
Adéla svého muže považovala za skvělého otce a v tomto ohledu mu nemohla nic vytýkat, ale její frustrace nezmizela. Cítila se osaměle a komunikace manželů se stále zhoršovala. Opět prožívala svá zranění z dětství, měla pocit, že ji partner zanedbává. Jindřich, aniž si to uvědomil, zanechával profesionální aktivity, z nichž mnoho čerpal. Cítil se stále izolovanější a život „domáckého“ muže v něm vyvolával stále větší hořkost. Mimoděk opakoval scénář z dětství. Když totiž zemřel jeho otec, jako zbylý muž v rodině se cítil povinen být odpovědnější a úslužnější, hrát roli „hodného kluka“, aby ulehčil břemeno své matce. „Hodný kluk“ dělá vždycky víc, než se po něm požaduje, neustále se snaží uspokojit druhé, ale často zapomíná na vlastní potřeby. Právě proto byl takový dříč, naštěstí odměňovaný spokojeností klientů. Stejný sklon dělat lidem radost ho vedl k tomu, aby změnil způsob života. Adéla oceňovala jeho snahu zůstávat častěji doma, a tím uspokojovala jeho „syndrom hodného kluka“. Aniž si to však uvědomil, překročil meze, když dal to, co doopravdy neměl chuť dát.
-
Partnerská dvojice se stává místem opakování našeho prvního milostného vztahu s tatínkem-maminkou v dobrém i v tom špatném.
-
Aby se osvobozující řeč mohla vyjádřit, je třeba, aby se setkala s někým, kdo by ji vyslechl, a to nebývá vždycky samozřejmé.
Manželství se několik měsíců stále zhoršovalo. Sebemenší Adélina poznámka dokázala Jindřicha popíchnout na nejvyšší míru a vyvolat u něj výbuch hněvu. Měl pocit, že je neustále kritizován. Na obou stranách se znovu otevírala stará špatně zhojená zranění a ožívaly někdejší nedořešené situace. Adéla opět prožívala pocit nejistoty z dětství poznamenaného otcovou absencí. Jindřich zase nedokázal uspokojit svá vysoká kritéria a vynikat tak, jak to po něm žádal jeho „syndrom hodného kluka“. Přání „dej mi pocit, že na mně záleží, který mi nikdy nedokázal dát můj otec“, hluboce vryté do paměti Adélina těla, spolupůsobilo s Jindřichovým „řekni mi, že jsem skvělý“, protože Jindřich se mimoděk měnil v malého chlapce neschopného potěšit matku a pronásledovaného pocitem, že není na výši. Zatímco jeho klienti, a dokonce i děti mu dokázali vysílat pozitivní obrázek jeho samého, Adéla v něm vyvolávala dojem opačný. Odstup, který Jindřichovi sloužil jako obrana, jen jitřil Adélin pocit tísně. Všechno se stávalo záminkou k hádkám, pak se oba stáhli do ústraní, než je hněv přešel. Docházelo k dalším a dalším nevyřešeným situacím, protože nedořešená situace se neúnavně snaží opakovat znovu a znovu, dokud není vyřešena. Stačil jediný pohyb, slovo, pohled, a už se v nich ozvalo, ne-li přímo zařvalo zraněné dítě.
Prvotní příčinu slepé uličky jejich vztahu představovaly spíš nevyjádřené a nevyřešené emoce z minulosti než nahodilosti každodenního života. Když partnera vyslechneme a přijmeme jeho potlačené emoce, nebudou už příště ovlivňovat přítomnost.
Zdroj: Benoît Rancourt: Zbavit se minulosti. Portál.
Jana Šilhavá, napsáno pro týdeník Naše rodina 2008/25.
Autor: Rancourt, Benoit | Štítky: naslouchání, uzdravení manželství
Sekce: Krize v manželství | Povzbuzení
| Tisk
| Poslat článek známému
