Mami, já taky musím umřít?
2.11.2023
Jaké to je, když někdo umře? Proč musejí lidi umírat? Takové nebo podobné otázky na nás čekají zvlášť v čase podzimních svátků, tzv. dušiček. Děti by měly dostat jasnou a srozumitelnou odpověď a cítit blízkost matky nebo jiné blízké osoby. Problém často nastává u nás dospělých, když v důsledku vlastního strachu před skutečností smrti zavíráme oči.
Náš způsob života a myšlení často odmítá smrt a nutí nás k chování, jako by neexistovala. „V kultuře, která pěstuje pseudomladickou vitalitu, smrt nemá místo“, píše profesor Marcello Bernardi. Proto se o ní nesmí mluvit, nesmí se ukazovat. Jediným povoleným způsobem smrti je ten, který ukazuje televizní obrazovka. Tato fingovaná smrt nevadí.
Ztratit smysl smrti ale znamená zároveň ztratit smysl života. Zní to sice paradoxně, ale strach ze života je strachem ze smrti. Ze života se mohu pořádně radovat jen tehdy, když už nemám ze smrti strach. Někdo se snaží svůj strach potlačit tím, že si myšlenku na smrt nepřipouští, další spoléhá na medicínu, na umění lékařů; jiný ho překonává tím, že se smrti dívá do očí a umírání vědomě přijímá. Každý člověk prochází různými fázemi překonávání smrti. Ten, kdo nemá smysl pro umírání, těžko hledá smysl pro život. Výsledkem je často zeď rozpačitého mlčení mezi rodiči a dětmi. Pro děti a mladé lidi je myšlenka na smrt snazší než pro dospělé. To, co jim nahání úzkost, je právě mlčení dospělých.
Nevyhýbat se odpovědi
Když děti náhodně přijdou do styku se smrtí, dávají nám často otázky, kterým se nesmíme vyhýbat. Smrt příbuzných nebo známých, smrt prezentovaná v tisku, lidé ve smutku, nehody, nevyléčitelné nemoci, smrt nějakého zvířete atd. Samozřejmě je nutné dítě ušetřit drastické podívané. Zde je třeba zvážit mnoho otázek. Pohledu na mrtvého člověka nebo zvíře podle mého názoru dítě nemusí být ušetřeno, když k tomu náhodou dojde. Důležité je, aby dítě nebylo s tímto pohledem ponecháno samo, aby se při něm mohlo opřít, obrazně i fakticky, o milovaného člověka. Když dítě náhodou musí snést drastickou podívanou, je mu třeba věnovat zvlášť velkou pozornost. Tak mohou i mnohé děsivé události zůstat bez škodlivých následků a naopak mohou být užitečné pro duševní zrání dítěte.
Mít někoho vedle sebe
Prvním krokem dobré výchovy je boření strachu, který nás umlčuje a ochromuje. Jestliže se o to budeme snažit, zjistíme, že slova, která svým dětem musíme povědět, nejsou neutrální. Budeme dávat v sázku své nejhlubší přesvědčení. Do hry se dostane naše víra. Budeme si muset sami leccos ujasnit a učit se odpovídat na dětské otázky. Smutek se nesmí stát jakýmsi divadlem, nebo dokonce přetvářkou. Jedno je jisté – zkušenost smrti jsou děti schopny pochopit pouze s pomocí dospělého, přitom vůbec nezáleží na jejich věku nebo okolnostech. Dítě je schopné často i pouze vlastními silami překonat cokoliv, smrt však ne. Při setkání se smrtí – třeba i méně tragickou a účastnou – potřebuje mít někoho vedle sebe. Hovor o smrti se nevyhnutelně stane velmi vážnou rozmluvou o odpovědnosti za život.
Prostou a hezkou příležitostí může být procházka na hřbitov, při které budeme děti držet za ruku a pokoušet se o vysvětlení slov a symbolů, s nimiž se zde setkáme. Děti vnímají mnohem víc, než si myslíme. Ondřej (7 let) stojí před hrobem svého dědečka a s velkou vážností vysvětluje tatínkovi: „Dědeček tam není. Nevadí, že se jeho tělo rozpadne na prach. Důležité je to, jak miloval Ježíše, Boha a druhé lidi.“
Společné zážitky
Je úkolem nás rodičů, učit děti, že ze smrti nemusejí mít strach. Proto potřebují slyšet o našich vlastních zkušenostech se životem a smrtí. O smrti by měl dítěti vyprávět jen ten, kdo se raduje ze života. Na druhé straně můžeme právě svými vlastními úzkostmi a depresemi dítěti ukázat, jak prostřednictvím víry, naděje a lásky dostávají život i smrt svůj smysl.
Možná, že díky setkání s jinými náboženstvími a kulturami znovu najdeme pozitivní vztah ke smrti, naučíme se od nich „oslavovat“ smrt. Prostřednictvím svátků a obřadů týkajících se smrti – pohřeb, zádušní mše, cesta na hřbitov, svátek všech věrných zemřelých, modlitba za zemřelé – můžeme smysl smrti pocítit zcela prakticky v našich smyslech a odstranit strach ze smrti, rozvinout vztah k zemřelým. Je dobré, aby se děti takových obřadů účastnily, získají tak konkrétní zážitky, které jim pak můžeme v rozhovoru dál objasňovat. Zážitek společenství, kde nikdo není se svými otázkami a problémy sám, dodává sílu, díky které můžeme prakticky nést náš život.
(jš)
Zdroj: Elmar Gruber: Děti se ptají na Boha. Portál
Autor: Gruber, Elmar | Štítky: bolest, děti, smrt, výchova, život
Sekce: Rodina s dětmi | Úmrtí partnera
| Tisk
| Poslat článek známému