Krize v manželství

Nedávno mě zaujal článek v časopise Rodinný život s Mistrem etikety panem Ladislavem Špačkem. Na dotaz, zda musí dodržovat etiketu i doma krásně odpověděl, že etiketa je víc než kravata nebo chování na recepci či večírku…, protože etiketa se vine jako červená nit a prostupuje naším životem dvacet čtyři hodin denně.

Svatbou potvrzené společenství života mezi manželi, kteří se vzájemně darují a přijímají, je významově velmi bohaté. Zahrnuje sexualitu, ale také především společný život, to znamená jistou stabilitu a exkluzivitu života, která je manželství vlastní: beru si jedinou osobu a ne nikoho jiného. V tom se utváří opravdové společenství dvou, kde se všechno sdílí: je tady skutečný závazek a vzájemné darování jednoho druhému.

Křížovou cestu se zaměřením na manžele připravil nejen pro své farníky pater Martin Sklenář. Přemýšlí o tom, jak jsou jednotlivá zastavení Ježíšovy poslední cesty také zastaveními našimi. Jako ukázku vybíráme zastavení páté, zamyšlení nad tím, zda jsme ochotni a schopni přijímat partnerův kříž.

Někdo z nás mohl v dětství slyšet: „S tebou se to nedá vydržet.“ Pokud to slýchal pravidelně a navíc od blízké osoby, pravděpodobně to přijal za své a vnímá, že je s ním něco špatně. Anselm Grün ve své knize Cesta k radosti a vnitřnímu klidu rozehrává téma, jak snášet a vydržet sebe sama i druhé ve vztazích a jak se naučit přitom vzájemně růst.

Ve které chvíli přestaneme brát omluvu vážně a řekneme si, že to druhý nemyslí upřímně? Jakmile uslyšíme, že nás dotyčný obviňuje, vymlouvá se nebo chybu popírá, často omluvu odmítneme.

Často slýcháme, že přátele si můžeme zvolit, avšak rodinu si nevybíráme. Rodina představuje skupinu lidí, které prostě musíme přijmout takové, jací jsou, a od nichž se nemůžeme jen tak odpoutat. Někteří prožívají rodinné vztahy jako naplňující a podpůrné, jiní jsou se svými příbuznými spojeni víc povinností než citem.

Hádka je jednou z možností, jak řešit situaci, ve které se neshodneme. Když se dítě nenaučí ovládat a zvládat tento způsob komunikace od nás rodičů, je pravděpodobné, že ho to bude učit někdo jiný a je otázkou jak.

Kdo by neměl zkušenost s opakujícími se situacemi, při kterých nás zaplaví velmi silné emoce, většinou hněv, nebo smutek. Aniž o tom víme, prožíváme opět dávné zranění z dětství, jak ilustruje následující příběh. Možná i pro vás má psychoterapeut Benoît Rancourt dobrou zprávu: Podaří-li se vyslovit to, co dříve nemohlo být vysloveno, zvítězí přítomnost nad minulostí.

Co se děje, když se dva lidé rozhodnou stát rodiči, promýšleli z nejrůznějších úhlů pohledu účastníci konference na téma Partnerství a rodičovství aneb Spočívá stabilita rodiny v kvalitním partnerství? Některé myšlenky stojí za pozornost.

1. Křesťanská láska znamená nezištné, trvalé a svobodné sebedarování.

K duševním zraněním dochází všude a v každé době. Jsou bolestivá, ale zároveň nás neustále vybízejí k větší lidskosti a k tomu, abychom nepodléhali tlaku okolností. Právě bolest probouzí naši touhu a činorodost, aby bylo možné dosáhnout změny.

Někdo dokáže rány na duši nechat za sebou, kdežto jiný člověk svou bolest potlačí, aby ukázal sílu, a jeho duševní zranění potom určují celý jeho život. Svojí reakcí rozhodujeme, zda se bolest bude smět rozpustit, nebo jestli v nás zůstane. Rolf Sellin ve své knize: Hojení vnitřních ran pojednává o tom, jak bolest proměnit a využít jako příležitost k růstu.