Pohled do velké účetní knihy rodiny
24.6.2024
Od narození po dospělost rodiče pečují o své děti, věnují jim energii, city, ohledy, svoji lásku. Mohlo by se zdát, že tím vzniká dluh dítěte vůči svým rodičům, někdy se nazývá „dluh rodinné loajality“. Jeho vyrovnání se ale děje jinak – trans generačně – co jsme dostali od svých rodičů, vracíme svým dětem.
Automatický a zdravý model „Pošli to dál“, nebrání tomu, abychom se s láskou a ochotně postarali o stárnoucí rodiče, když jim docházejí síly a doprovodili je v jejich zásadním okamžiku k přechodu „ na druhý břeh“. Každá rodina si určuje, jak budou její členové přispívat na rodinný účet. Mnohdy jsou to naučené reakce, zapsané v historii rodiny. Když jsme např. pozváni od lidí na večeři, máme obvykle tendenci jim to vracet opět pozváním či formou daru, přitom může stačit náš opravdově projevený zájem a blízkost.
Nezdravá cesta
Jsou i rodinné systémy, které udržují své členy ve služebném postavení. Např. syn chudé vdovy, která udělala vše možné i nemožné, aby syna vychovala a zaplatila mu vzdělání, se cítí zavázán k tomu, aby dělal matce stále společnost a vracel jí péči, kterou mu věnovala. Samozřejmě tak činí na účet svého budoucího života i vlastní partnerky. V tomto případě syn vrací dluh rodičům tak, že se sám obětuje. Stává se „rodičem“ svým rodičům. Nezdravých modelů bychom kolem sebe a možná i v našich rodinách našli mnoho.
Nevděk a křivdy se přenáší na další generace
Mnoho lidí často myslí na křivdy, kterých se na nich druzí dopustili a nejvíc bolí ty od blízkých a příbuzných. Pokud člověk o těchto „nespravedlnostech“ přemítá stále dokola – co mu kdo vzal či nedal, nechává tento „nevděk“ v sobě klíčit. Časem ho sžírá a co je ještě horší, přenáší ho na další generace dál ať již nevědomky či vědomě. Mnohdy jde o zdánlivě banální skutečnosti, kdy členové rodiny něco zdědí (vilu, šperky, krásný koberec tety Adély…) nebo něco dostanou na úkor ostatních. Všichni si to budou moc dobře pamatovat a připomínat i svým dětem po několik generací. Souvisí to se zmíněným složitým „účetnictvím“ z velké účetní knihy rodiny.
Řešením není útěk, byť by byl na druhou stranu Zeměkoule. Většinou ani čas všechno nespraví, pokud nedojde k odpuštění. Pustit a odpustit je proces a nelehká cesta, která je někdy trnitá a zdlouhavá, bolí a může být vyčerpávající, anebo ji stále odkládáme pro nejrůznější důvody. Je ale jediným správným řešením, které osvobozuje a přináší pokoj a klid nejenom pro nás, ale i pro naše potomky. A co je podstatné, na tento nelehký úkol nejsme sami. Sílu a odvahu můžeme čerpat z nekonečné studny Božího milosrdenství, které nepočítá, ale samo se dává a uzdravuje.
Podrobnější informace najdete v knize Schützenberger, Anne Ancelin: Bolest mých předků mě provází. Transgenerační přenos v terapii. Nakladatelství Portál.
(rk)
Štítky: odpuštění, rodina, vztahy
Sekce: Povzbuzení | Krize v manželství
| Tisk
| Poslat článek známému
