Čas známosti

Známý francouzský kněz Guy Gilbert po desetiletí doprovází páry ke svatbě. Ve své knížce o rodině mimo jiné posílá do světa svoje malé i velké rady. Jeho osobní zkušenost z vlastní rodiny je pokladem, ze kterého čerpá.

Spousta snoubenců vůbec netuší, že existuje příprava na život v manželství, kterou budou potřebovat pro uzavření církevního sňatku a že kurzy těchto příprav fungují již přes 30 let. Proč ale takový kurz absolvovat? Vždyť svého partnera znám a pro společný sňatek jsme se už přece rozhodli…

O tom, že se život páru po narození dítěte změní, není pochyb. Psychologové hovoří o tom, že když se narodí rodičovství, je potřeba nezapomenout dál budovat partnerství. Pokud jste ještě v očekávání, stojí za to si vzájemně ujasnit své představy, těšení i obavy. Narozením dítěte nejen mnohé ztrácíme, ale také velmi mnoho získáme.

Při jedné návštěvě u přátel se otevřelo hodně hluboké téma. Petra řekla: „Jdeme od sebe, již jsme si tak cizí, že to nemá smysl, trápíme jeden druhého. Asi bude každý z nás šťastnější s někým jiným. Prostě to nevyšlo,“ a odmlčela se. „Máme dvě malé děti, kterým to budeme muset vysvětlit a pro které to bude veliká a bolestná změna. A tebe jsem chtěla poprosit, jestli bys nám neporadil, jak to udělat co nejlépe,“ řekla Petra a povzdechla si.

Láska mezi dvěma bytostmi je dobrodružství, které stojí za to. Láska je středem všeho, to ona dává každé bytosti sílu žít. To ona každého zmámí. To ona působí, že člověk dokáže převrátit hory a překonat propasti. Když je člověk sám, není skutečně sám sebou, sám si nevystačí. Náš život se odvíjí skrze druhého člověka, který má klíče k naší budoucnosti.

Velká většina štěstí, které v životě prožijeme, nepramení ze zamilovanosti ani z profesních úspěchů, ale z kvalitních přátelských vztahů. Přitom manželství je největším přátelstvím. Zkušenosti švédských terapeutů ukazují, že přátelství se posiluje opakovaným sdílením okamžiků kontaktu – podle nich jsou to „perly“.

Někdo dokáže rány na duši nechat za sebou, kdežto jiný člověk svou bolest potlačí, aby ukázal sílu, a jeho duševní zranění potom určují celý jeho život. Svojí reakcí rozhodujeme, zda se bolest bude smět rozpustit, nebo jestli v nás zůstane. Rolf Sellin ve své knize: Hojení vnitřních ran pojednává o tom, jak bolest proměnit a využít jako příležitost k růstu.

Michel Quoist umí svými texty podmanivě a poeticky pozvat čtenáře na cestu hledání vlastních hlubin lidské lásky. Podle něj: „Láska není okouzlení krásou, když se zastavíš před tváří, která se pro tebe rozsvítí. Vždyť skutečná krása je odrazem duše. Duše však přesahuje to, co s rozechvěním hledáš.

Ve vzájemné komunikaci partnerů a manželů jsou často překážkou právě naše představy. Je s podivem, kolik falešných představ o komunikaci existuje. Stojí za to si připomenout, že umění mluvit není ani nejdůležitější, ani všemocné.

Spoluzávislý člověk je ten, kdo se nechá ovlivňovat chováním druhého člověka ale i ten, kdo se snaží chování druhého řídit. Tím druhým může být dítě, dospělý, partner, bratr, sestra, rodič, prarodič nebo nejlepší přítel. Často reagujeme na lidi, kteří se ničí; reagujeme tím, že se učíme ničit sami sebe.

V dlouhodobém vztahu se nedá zabránit tomu, abychom se čas od času nedotkli partnerova bolavého místa. Partneři by si proto měli stanovit základní pravidlo: zranění se nezastírají a ke skutečnému smíření by mělo dojít pokud možno ještě týž den. Čím déle v sobě poneseme hněv ze „zapomenutých“ zranění, tím obtížnější bude smíření.

Ve vztahu dvou lidí, v manželství, v partnerství i v přátelství, mohu způsobit, že ten druhý poroste, rozkvete. V setkávání s druhými, odkryjeme nejen to, jací jsme, ale i jeden ve druhém tvoříme něco nového, co zde předtím nebylo a teď je.