Jsem spoluzávislý?
3.7.2023
Spoluzávislý člověk je ten, kdo se nechá ovlivňovat chováním druhého člověka ale i ten, kdo se snaží chování druhého řídit. Tím druhým může být dítě, dospělý, partner, bratr, sestra, rodič, prarodič nebo nejlepší přítel. Často reagujeme na lidi, kteří se ničí; reagujeme tím, že se učíme ničit sami sebe.
Od počátku naší historie děláme všechno, co dnes označujeme za „spoluzávislost“. Staráme se o druhé. Snažíme se jim pomoci způsoby, které nefungují. Říkáme ano, když myslíme ne. Snažíme se přesvědčit druhé o správnosti našeho pohledu na svět. Snažíme se chránit city druhých a přitom ubližujeme sobě. Bojíme se důvěřovat svým pocitům, věříme lžím a pak se cítíme zrazeni. Neříkáme, co si myslíme a nemyslíme si, co druhým říkáme. Omlouváme se a ospravedlňujeme v očích druhých i sami před sebou. Neumíme zdravě prosazovat svoje zájmy a proto otravujeme, vyhrožujeme a pak ustupujeme a občas i lžeme či se chováme nepřátelsky. Smějeme se, když chceme plakat a říkáme, že se cítíme dobře, když se ve skutečnosti cítíme mizerně. Chodíme v šatech z pytloviny, protože nevěříme, že si zasloužíme chodit v šatech z hedvábí.
Chování spoluzávislých je obvykle reaktivní, málo aktivní
Spoluzávislí chtějí ale i pomáhat, pravděpodobně však umírají s pocitem, že neudělali dost. Jsou to reaktivní lidé, a právě reakce je pro ně signifikantní, protože jejich chování je obvykle reakcí, málo akcí. Spoluzávislí reagují na chování, problémy a utrpení druhých, reagují ale také na své vlastní problémy a chování, na stres a nejistotu života. A tady je na místě přijmout fakt, že je normální a navíc statečné, naučit se nereagovat ale jednat zdravěji, to znamená aktivně.
Jádro nebo klíč k uzdravení nenajdeme v tom druhém, ale ve vlastním spoluzávislém chování. Když si uvědomím svou potřebu ovládat, „pomáhat“, pečovat, svou nízkou sebeúctu hraničící se sebezapíráním až s nenávistí k sobě. Pokud objevím přemíru zlosti a zažívám pocity viny, libuji si v nezdravém zájmu o druhé, který vede ke ztrátě vlastního já, a hlavně v neschopnosti komunikovat a topím se v nekonečné sebelítosti. To vše neděláme úmyslně. Děláme to proto, že jsme se během života naučili komunikovat tímto způsobem. Naučili jsme se, že není správné hovořit o problémech a potřebách, že není vždy bezpečné vyjadřovat vlastní pocity a názory. A říkat přímo, co cítíme, potřebujeme nebo chceme. Umíme odmítnout požadavky druhých a dovolit si prosadit svůj názor, když to tak z hloubi srdce opravdu cítíme?
Nevíme, kdo jsme a co chceme
Někteří z nás se bojí, protože nevíme, kdo jsme a co chceme. Mnozí z nás jsou svázáni rodinnými pravidly, aby přežili nebo je ctí, protože „to tak přece musí být“. Mnozí z nás si nedůvěřují, nevěří svým pocitům, myšlenkám. Myslíme si, že naše názory nestojí za nic, často si říkáme, že nemáme právo nikomu nic odmítnout. Nejsme si totiž jisti, co chceme a co potřebujeme a pokud to i víme, stydíme se za své potřeby, a proto o nich nemluvíme.
A kdo jsem tedy já? Touto myšlenkou se zabývá i John Powell, když klade otázku: Proč se bojíme říci druhým, kdo jsme? Každý z nás by si měl položit tuto otázku. Powell tvrdí, že je to proto, že to, co jsme, je všechno, co máme a my se bojíme odmítnutí. Potřebujeme dozrát ke zjištění: Je dobré, že jsem tím, čím jsem.
Naše slova by měla odrážet sebeúctu i úctu k druhým
Mnoho spoluzávislých neumí dobře komunikovat, a přitom řeč je nástrojem komunikace. Mluvení může být požitek. Naše myšlenky a pocity jsou dobré a na našich názorech záleží. Snažíme se vyjádřit své myšlenky, aby nám druzí naslouchali a my pak zase jim. Řeč nám umožňuje porozumět druhým i sobě, pomáhá nám komunikovat a vytvářet vztahy. Někdy mluvíme, abychom dosáhli důvěrnosti, občas nechceme říci nic ohromujícího, chceme jen být s druhými v kontaktu, přiblížit se. Někdy mluvíme jen pro zábavu a jindy dáváme jasně najevo, co si myslíme a co uděláme ve svém zájmu. Musíme přijímat odpovědnost za to, co říkáme a naše slova by měla odrážet sebeúctu i úctu k druhým. Buďme upřímní a učme se mluvit přímo a otevřeně. Buďme laskaví a mírní, ale vyžaduje-li situace rozhodnost, snažme se být rozhodní. Ale především buďme sami sebou a říkejme, co skutečně chceme říci. Když mluvíme pravdu, osvobodí nás to.
Hlubší vhled a náměty na seberozvojová cvičení najdeme v knize Melody Beattie: Konec spoluzávislosti. Nakladatelství Portál.
Americká autorka Melody Beattie napsala mnoho svépomocných knih, její texty jsou postaveny na kazuistikách z její praxe i na vlastní zkušenosti se závislostí. Více o knize
(rk)
Autor: Beattie, Melody | Štítky: komunikace, sebepoznání, strach, úcta, vztahy
Sekce: Krize v manželství | Čas známosti
| Tisk
| Poslat článek známému
