Čas známosti

Domácí násilí není pouze soukromou záležitostí dvou dospělých. Týká se i ostatních členů rodiny – hlavně dětí, které jsou bezmocnými svědky traumatického pouta. Jednou vidí mámu a tátu ve fázi líbánek, jenže druhý den táta dostane záchvat zuřivosti a mámu zbije. Je velmi pravděpodobné, že v dospělosti také propadnou destruktivnímu chování anebo navážou vztah s agresorem. Cyklus se může opakovat po řadu generací.

Klinická psycholožka Lindsay C. Gibson se ve své praxi zaměřuje na práci s dospělými dětmi emočně nezralých rodičů. Ukazuje, že emoční zanedbávání v dětství vede k bolestné emoční osamělosti, která může mít dlouhodobý negativní dopad na to, jaké vztahy a intimní partnery si volíme. Jak se uzdravit z bolesti a zmatku, pramenících ze vztahu s rodičem, který odmítá citovou blízkost?

Myšlenka uspořádat v týdnu kolem svátku sv. Valentina velkou kampaň, která by nejen manželským párům, ale i celé společnosti připomněla, že manželství je vzácnou hodnotou a je třeba o něj pečovat, se zrodila v roce 1996 ve Velké Británii. Zakladatel a zároveň ředitel Národního týdne manželství – Richard Kane – prý byl ohlasem velmi překvapen. V současné době kampaň probíhá v dalších osmnácti zemích světa.

Jak budujeme důvěru se svými partnery? John Gottman zjistil, že důvěra se buduje po kratičkých chvilkách, které označuje jako okamžiky „posuvných dveří“. V kterékoli interakci existuje možnost navázání spojení se svým partnerem, nebo odvrácení se od něho. Brené Brownová zase hovoří o sbírce skleněných kuliček.

Představme si klaviaturu pocitů, podobně jako na pianu. I tam máme spoustu různých kláves, které vytvářejí různé tóny. Vysoké a hluboké, měkké a tvrdé, pronikavé a bohaté, půltóny, známé tóny i ty, které neslýcháme tak často… Žádný z tónů není lepší ani horší než ostatní. Ovšem, abychom dokázali hrát symfonii svého života, potřebujeme celou klaviaturu.

Domníváte-li se, že po svatbě zůstanete spolu sami dva, mýlíte se. Ať už se vám to líbí nebo ne, berete si celou rodinu. Manželovi i manželčini rodiče budou očekávat, že se stanete součástí jejich životů.

Co je pro nás oddanost? Jak vypadá? Naše představy souvisí úzce s tím, jakou zkušenost jsme si odnesli ze své původní rodiny. Pro někoho to znamená pozornost a to, že se s druhým cítí bezpečně, pro jiného, když partner skutečně udělá to, co říká. Není to jen formální sexuální věrnost. Znamená to dát své slovo a skutečně mu dostát. Oddanost ve vztahu je něco, pro co se rozhodujeme znovu a znovu každý den.

Naše emoce jsou projevy, kterými náš organismus reaguje na podněty z okolí. Spojují nás s druhými. Emotivní stavy se odrážejí ve výrazu tváře, v pozici těla, síle a zabarvení hlasu. Tím dáváme druhým najevo, co se uvnitř nás odehrává. Můžeme také popsat slovy, co cítíme a do větších detailů odhalit své vnitřní rozpoložení. Vnímáme také neustále rozpoložení lidí kolem nás.

Aby člověk uměl dobře žít s druhým, musí nejprve umět dobře žít sám se sebou. Abychom dokázali opravdu prožívat upřímný vztah, je třeba být v dobrém postavení vůči druhému. Vyrovnaný vztah se skládá ze dvou osob, které spolu tvoří společný prostor – ono "my".

Zkušenost manželských párů z přípravy snoubenců na poutním místě Lomec sdílí P. Josef Prokeš a upozorňuje na past, do které se snadno můžeme dostat i ve výchově našich dětí.

Každý zná potíže s rozbitým zipem. Chybí jeden nebo dva zoubky a zip už nefunguje tak, jak má. Takový rozbitý zip připomínají mnohé zamilované páry. V jejich osobnostech jsou patrné určité slabiny, a přesto jim jejich vztah připadá funkční. Ale později, když každodenní manželský život přinese těžkosti v zaměstnání, v domácnosti, s dětmi nebo jiné obtíže, v těchto zatěžkávacích zkouškách neobstojí.

Gary Chapman po léta hodiny naslouchal manželům, hovořícím o svých problémech. Podle něj téměř bez výjimky hledají vinu za potíže ve vztazích v tom druhém. Každý velice touží po lásce svého partnera, nikdo však nechce s láskou začít.