Manželství a Bible

Dnešní mladí lidé vyhledávají svatební obřad v kostele nejen z důvodu víry a krásy chrámového prostoru, ale také proto, že katolická církev považuje manželství a rodinu za odvážný projekt na celý život. Možná podvědomě hledají podporu, kterou jim stát nemůže dát.

A žili šťastně až do smrti… Když Mary Laner, socioložka z Arizonské státní univerzity, prováděla svůj výzkum ohledně očekávání, která mají lidé spojená s manželstvím, došla k závěru, že jsou skutečně přehnaná. Zkoumala očekávání od manželství mezi vysokoškolskými svobodnými studenty a porovnala je s lidmi, kteří žili v manželství již deset let. Jak se dalo předpokládat, pohled studentů byl až pohádkově nerealistický. Rozčarování z reality pak může být pro manželství devastující.

85. Synod cítil nutnost zdůraznit rovněž vztah mezi Božím slovem, manželstvím a křesťanskou rodinou. Právě „hlásáním Božího slova odhaluje církev křesťanské rodině její pravou totožnost, to, čím podle Pánova plánu je a má být".

97. „Nezcizoložíš” (Ex 20,14; Dt 5,18). Původní přikázání sledovalo hlavně společenský cíl: zajistit stabilitu rodiny i širší rodové pospolitosti. To je cíl, který, aniž je snad třeba to upřesňovat, neztratil nic ze své aktuálnosti a naléhavosti. I v tomto případě Ježíš rozšiřuje dosah zákazu, a to až k vyloučení veškeré, i činem neprojevené, žádostivosti, směřující k manželské nevěře, a k prohlášení mojžíšského příkazu o rozluce za neúčinný (Mt 5,27-32).

123. V Mt 5,31-32 říká Ježíš: „Také bylo řečeno: Kdo by se rozváděl se svou ženou, ať jí dá rozlukový list. Ale já vám říkám: Každý, kdo se rozvede se svou ženou - mimo případ smilstva -, uvádí ji do cizoložství, a kdo se ožení s rozvedenou, dopouští se cizoložství.“ Komentář k tomuto Ježíšovu ustanovení najdeme v jedné jeho polemice s některými farizeji.

153. Jiný promyšlený text (1 Kor 7,1-39) ukazuje ještě lépe, na ožehavé otázce, která ve společenství nově vyvstala, jak provést rozlišení v praxi. Otázkou bylo posouzení příslušné hodnoty různých životních stavů vzhledem ke křesťanské etice. Pavel tady rozlišuje čtyři typy pravidel, jejichž závaznost lze uspořádat sestupně.

27. Hovoří se běžně o „velikosti i ubohosti" lidské osoby zároveň. Ve Starém zákoně se tyto dva termíny jako charakteristika stavu člověka nevyskytují, ale vyskytují se tam odpovídající výrazy:

Priscilla a Akvila se řadí do okruhu početných spolupracovníků apoštola Pavla a na základě zpráv, které máme k dispozici, je zřejmé, že po Velikonocích, v počátečním období církve, zastával tento manželský pár velmi aktivní roli.

Zásadní význam tu mají slova z listu Efesanům. „Muži, (každý z vás) ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil a očistil koupelí ve vodě a slovem. Tím si chtěl církev připravit slavnou, bez poskvrny, vrásky nebo něčeho takového, aby byla svatá a bez vady. Tak také muž má mít svou ženu rád jako vlastní tělo. Kdo má svou ženu rád, projevuje tím lásku sám sobě. Nikdo přece nemá v nenávisti vlastní tělo, ale dává mu jíst a přeje mu. Tak i Kristus (jedná) s církví, protože jsme údy jeho těla. Proto opustí člověk otce i matku a připojí se k své manželce, a ze dvou se stane jen jeden člověk. Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a církve" (5,25-32).

Text Ef 5,25-32 se obrací k snoubencům jako ke konkrétním ženám a mužům a připomíná jim „ethos", individuální charakter snoubenecké lásky, který sahá až k ustanovení instituce manželství Bohem na „počátku".

„I řekl Bůh: ‚Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby (…).‘ Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ (Gn 1,26–27) Lidstvo je zde popsáno jako bytí, které se od svého počátku projevuje ve vztahu muže a ženy. Toto podle pohlaví rozdělené lidstvo je výslovně prohlášeno „obrazem Božím“.

Kazatel Jaroslav Orawski a psychoterapeut Prokop Remeš spolu rozmlouvají o manželské problematice na základě starých a dobře známých příběhů. Cílem bylo překlenout rozdílnost kultury a postavit biblické postavy do dnešního světa. Páté manželství je v Bibli hodnoceno velmi kriticky. Achab si nikdy neměl brát sidonskou princeznu Jezabel. Neviděl a nechtěl vidět, co negativního přinese do jeho života. Pro něj bylo toto spojení výhrou, ne tak už pro starozákonní církev.