Evangelijní novost (MD 24)
4.12.2008
Text Ef 5,25-32 se obrací k snoubencům jako ke konkrétním ženám a mužům a připomíná jim „ethos", individuální charakter snoubenecké lásky, který sahá až k ustanovení instituce manželství Bohem na „počátku".
Pravdě tohoto ustanovení odpovídá výzva: „Muži, každý z vás ať miluje svou ženu'', ať ji miluje pro zvláštní a jedinečné pouto, kterým se muž a žena stávají v manželství „jednou bytostí" (Gn 2,24; Ef 5,31). V této lásce máme základní potvrzení ženy jako osoby, potvrzení, díky kterému se může ženská osobnost plně rozvíjet a obohacovat. Právě takhle jedná Kristus jako Snoubenec církve. Touží, aby byla „slavná, bez poskvrny a vrásky" (Ef 5,27). Můžeme říci, že zde je plně převzato všechno, co tvoří Kristův „styl", způsob zacházení se ženou. Manžel by si měl přisvojit tento „styl" chování k manželce. A obdobně by měl jednat muž vůči ženě v každé situaci. Takto oba dva, muž i žena, uskutečňují „opravdové darování sebe"!
Autor listu Efesanům nevidí žádný rozpor mezi takto formulovanou výzvou a konstatováním: „Ženy ať jsou podřízeny svým mužům, jako kdyby to byl sám Pán. Muž je totiž hlavou ženy" (5,22-23). Autor ví, že tato formulace, tak hluboko zakořeněná ve zvycích a v náboženské tradici jeho doby, musí být chápána a uskutečňována novým způsobem: jako „vzájemné podřizování z úcty ke Kristu" (srv. Ef 5, 21). Tím spíš, že manžel je nazýván hlavou „ženy", jako Kristus je hlavou církve, a je jí proto, aby „sám sebe za ni vydal" (Ef 5,25). A vydat se za ni znamená dát za ni i svůj život. Avšak zatímco ve vztahu Krista a církve je podřízena jen církev, ve vztahu manžela a manželky není podřízení jednostranné, nýbrž vzájemné. V poměru k „starému" je toto zřejmě „nové". Je to novost evangelijní. Nalézáme různá místa, kde spisy apoštolů vyjadřují tuto „novost", i když je v nich ještě znát to, co je „staré", to, co je zakořeněno i v náboženské tradici Izraele, v jejím způsobu chápání a vykládání posvátných textů, jako například druhé kapitoly Geneze (srov. Kol 3,18; 1Petr 3,1-6; Tit 2,4-5; Ef 5,22-24; 1Kor 11, 3-16; 14,33-35; 1Tim2,1-15).
Listy apoštolů jsou adresovány osobám, které žijí v prostředí, v němž vládne tentýž způsob myšlení a jednání. To „nové", co přináší Kristus, je skutečnost: je to jednoznačný obsah evangelijního poselství a je to i plod vykoupení. Současně však vědomí, že v manželství existuje vzájemné „podřizování" manželů z úcty ke Kristu, a ne jen podřízenost manželky manželovi, musí si proklestit cestu v srdcích, ve svědomích, v chování i ve zvyklostech lidí. Tato výzva nepřestává od té doby naléhat na následující generace, a tuto výzvu musí lidé přijímat stále znovu. Apoštol napsal nejen: „V Ježíši Kristu (...) už není muž anebo žena", nýbrž také: „už není otrok nebo člověk svobodný" (Gal 3,28). A přece: kolik generací přešlo, než se tato zásada uplatnila v dějinách lidstva zrušením instituce otroctví! A co říci o tolika formách otroctví, kterým podléhají lidé a národy a které dosud nevymizely ze scény dějin?
Avšak výzva „ethosu vykoupení" je jasná a definitivní. Všechny důvody ve prospěch „podřízenosti" ženy muži v manželství se musí chápat ve smyslu „vzájemného podřizování" obou „z úcty ke Kristu". Tato pravá snoubenecká, manželská láska má svůj nejhlubší zdroj v Kristu, který je Snoubencem církve, své Snoubenky.
JAN PAVEL II. Mulieris dignitatem (MD): Encyklika o důstojnosti a povolání ženy z 15.8.1988. Praha: Zvon, 1992, odst. 24. Plný text dokumentu.
Autor: Jan Pavel II. | Štítky: bible, dokumenty - církevní, láska v manželství, Mulieris dignitatem, podřízenost, snoubenci
Sekce: Mulieris dignitatem | Manželství a Bible
| Tisk
| Poslat článek známému
