Katechismus

Podle Kompendia Katechismu katolické církve. V textu jsou odkazy na podrobnější články v Katechismu (KKC). Jako nástroj k vyhledávání v Katechismu dobře poslouží stránky www.katechismus.cz.

Je ostatně nehistorické, jestliže se starší teologii vyčítá, že manželství nechápala jako společenství lásky, ale pouze jako instituci určenou k plození dětí. Před čtyřmi sty lety byl uveřejněn z pověření tridentského koncilu Římský katechismus, v němž se praví:

369. Muž a žena jsou stvořeni, to znamená, že jsou chtěni Bohem: a to jak v dokonalé rovnosti jako lidské osoby, tak v jejich vlastním bytí muže a ženy. „Být mužem", „být ženou" je dobrá a Bohem chtěná skutečnost. Muž i žena mají nepomíjející důstojnost, kterou jim uděluje bezprostředně Bůh, jejich stvořitel (srov. Gn 2,7.22). Muž a žena jsou, s touž důstojností, „Božím obrazem". Svým „mužským bytím" a „ženským bytím" zrcadlí Stvořitelovu" moudrost a dobrotu.

1601. „Manželský svazek, kterým muž a žena mezi sebou vytvářejí nejvnitřnější společenství celého života, zaměřené svou přirozenou povahou na prospěch manželů a na zplození a výchovu dětí, je mezi pokřtěnými povýšen Ježíšem Kristem na svátost“ (CIC, kán. 1055,1).

1603. „Důvěrné společenství života a manželské lásky, které Stvořitel založil a vybavil vlastními zákonitostmi, se uskutečňují manželskou smlouvou ... Sám Bůh je původcem manželství" (GS 48). Povolání k manželství je vepsáno do samé přirozenosti muže a ženy, jak vyšli z rukou Stvořitele. Manželství není čistě lidské zřízení, přes všechny změny, kterými prošlo během staletí, v různých kulturách, sociálních strukturách a v duchovních postojích. Tyto rozmanitosti nesmějí dát zapomenout na společné a trvalé rysy. I když důstojnost tohoto zřízení (instituce) nevysvítá všude se stejnou jasností (srov. GS 47), existuje ve všech kulturách určitý smysl pro velikost manželského spojení, protože „šťastný život člověka i lidské a křesťanské ...

1606. Každý člověk zakouší zlo kolem sebe i v sobě samém. Tato zkušenost se projevuje i ve vztazích mezi mužem a ženou. Odedávna bylo jejich spojení ohrožováno nesvorností, vládychtivostí, nevěrností, žárlivostí a spory, jež mohou dojít až k nenávisti a rozchodu. Tento nepořádek se může projevovat více či méně ostře a může být více či méně překonáván, podle kultur, dob a jednotlivců, ale zdá se, že má všeobecný ráz.

1609. Bůh ve svém milosrdenství neopustil hříšného člověka. Utrpení, vyplývají z hříchu, „bolesti těhotenství" (Gn 3,16), práce „v potu tváře" (Gn 3,19) jsou také léky, které oslabují škody hříchu. Po pádu člověka napomáhá manželství překonat sklon uzavřít se do sebe, sobectví, shon po vlastní rozkoši; pomáhá otevírat se vůči druhému, vzájemně si pomáhat a dávat se.

1612. Svatební smlouva Boha s jeho izraelským lidem připravila novou a věčnou smlouvu, v níž se Syn Boží tím, že se vtělil a obětoval vlastní život, jistým způsobem spojil s celým lidstvem, které spasil, a tak připravil „svatbu Beránka" (Zj 19,7.9).

1621. V latinském obřadu dva katoličtí věřící uzavírají své manželství obvykle během mše svaté, protože všechny svátosti jsou spojeny s Kristovým velikonočním tajemstvím. V eucharistii se uskutečňuje památka nové smlouvy, kterou se Kristus navždy spojil s církví, svou milovanou nevěstou, za niž se sám vydal.

1625. Hlavními osobami manželské smlouvy je pokřtěný muž a pokřtěná žena, svobodní k uzavření manželství, kteří dobrovolně vyjádří svůj souhlas.

1633. V mnoha zemích dochází hodně často ke smíšeným manželstvím (mezi katolíkem a pokřtěným nekatolíkem). To vyžaduje mimořádnou pozornost manželů i pastýřů. Případ manželství s rozdílností kultu (mezi katolíkem a nepokřtěným) vyžaduje ještě větší opatrnost.