Dobrodružná cesta mámy k sobě samé
22.7.2024
Dobře známá hračka matrjoška výstižně znázorňuje, že cesta mámy k sobě samé vede do hloubi srdce. Vrstvu za vrstvou mámy-matrjošky můžeme postupně odhalovat, tím, že jsme k sobě všímavější. Vědomě vnímáme, jak se cítíme, jaká potřeba se v nás ozývá.
Psycholožka Isabel Huttarschová se specializuje na vědomé mateřství. Hovoří o strachu a pochybnostech, které nás mohou přepadnout při hledání sebe samých. Cesta k sobě není vždy snadná. Jen málokdy se dá zdolat za pár dnů nebo měsíců. Stojí hodně sil a vyžaduje pevnou vůli.
Jako matky nemáme vždy potřebnou energii, čas a motivaci po této cestě kráčet každý všední den. To je v pořádku. Naše cesta k sobě není lineární. Vede do hloubi našeho srdce. Proto je cenné, když ve svém každodenním životě pocítíme, že se samy sobě vzdalujeme. Právě v tom pocitu se ukazuje naše podstata. Pocítíme, kým nejsme, což nám prozradí mnoho o tom, kým skutečně jsme.
Strach má své opodstatnění
Na naší cestě k sobě je zvlášť důležité jedno: musíme samy sobě dovolit prožívat pocity ve všech jejich odstínech. Pozitivních i negativních. Bolestných i obšťastňujících. Všechny tyto vjemy nás přivádějí blíž k nám, dokonce i tehdy, když nám zpočátku připadají jako krok zpátky. A když začneme ztrácet odvahu, pamatujme: náš strach má své opodstatnění. Chce nás na naší cestě chránit. Rozhlédněme se na chvíli kolem sebe. Pohlédněme na ten strach a položme si otázku: Před čím mě chce chránit?
Možná by bylo přesnější říci, že cesta k nám je vlastně cestou s námi. Každý, i sebekratší okamžik, ve kterém si dovolíme samy sebe procítit a spojit se se sebou, je jejím milníkem. Teprve v tomto spojení se můžeme setkat samy se sebou. Jasně nám ukazuje: Nikdy jsme nebyly pryč. Jsme neustále tady. I tehdy, když svými pocity a vnímáním vězíme v jedné z venkovních vrstev naší mámy-matrjošky, nejsme to o nic méně my. Čím víc si dovolíme procítit, co v daném okamžiku doopravdy potřebujeme, tím snadnější pro nás bude být samy sebou. Když si tohle uvědomíme, spustíme proces, který nám umožní vymanit se vrstvu za vrstvou z toho, co nás od sebe samé vzdaluje. Díky tomu získáme prostor k dýchání a možnost být. Nezapomínejme: Každá cesta začíná prvním krokem. I dobrodružná cesta k sobě.
Jak mi právě je a co teď potřebuji
První krok spočívá v jedné jediné otázce, kterou je třeba si položit: Jak mi právě je a co teď potřebuji? Nikde jinde se nemůžete se sebou setkat než právě v tomto okamžiku.
„Krok za krokem se den co den odvažuji přistoupit k sobě, i když se mi zdaleka ne pokaždé podaří být k sobě všímavá a milá. Kdykoli se mi podaří naslouchat sobě samé, cítím, co mám, a že to bylo to nejlepší, co jsem ze sebe v daný okamžik byla schopná vydat, a díky tomu se sama sobě zase o něco víc přibližuji,“ potvrzuje Daniela Gaig.
Všímavost nebo schopnost žít všímavě(ji) se dá naučit. Nádherným doprovodným jevem a důsledkem toho, že jsme vůči sobě v každodenním životě všímavé, jsou děti vyrůstající ve všímavosti. Je pro ně normální si naslouchat a např. nacházet klid a sílu v dýchání a v rozhádaných dobách se uklidňovat pomocí pár minut ticha.
Gaigg, Daniela, Syllaba, Linda: Máma v pohodě. Sebepéče pro hrdinky všedních dnů. Nakladatelství Portál.
Autoři: Gaigg, Daniela, Syllaba, Linda | Štítky: matka, pocity, potřeby, růst, sebepoznání
Sekce: Rodina s dětmi
| Tisk
| Poslat článek známému
