Nejdůležitější činnost v dětství
7.9.2020
„Hru bychom měli považovat za nejdůležitější činnost v dětství,“ napsal Montaigne. Tato velmi důležitá činnost je však dnes ve velkém ohrožení. Děti si totiž už nehrají. „Dívají se“, nebo se na židli nechávají pohltit počítačovými hrami, které však nároky skutečné hry splňují jen částečně. Důležitost hraní musíme dnes znovu objevit.
Odrazem mimořádné a stále aktuální pedagogické intuice Dona Boska jsou jeho slova: "Chlapcům je třeba dát širokou volnost, aby mohli skákat, běhat a po libosti se vydovádět. Tělocvik, hudba, recitace, divadlo, vycházky jsou velmi účinné prostředky, jimiž se dosahuje kázně a podporuje se mravnost a zdraví.“ Hra, hřiště a rozptýlení jsou ve výchovném systému Dona Boska životně důležité. Salesiánský dům bez hřiště, místností i venkovních prostor pro hru si nelze představit.
To, čemu se dítě naučí při hře, je pro jeho normální a harmonický rozvoj podstatné. Mnozí rodiče si toho jsou sice vědomi, ale únava a každodenní nervozita, spolu s nedostatkem patřičných struktur především ve městě, často zmaří i ty nejlepší úmysly. Právě prostřednictvím hry dítě začíná chápat funkci věcí – co se smí a nesmí dělat s určitými předměty a proč. Během hry s jinými dětmi si uvědomuje existenci zákona náhody a pravděpodobnosti a stejně tak i pravidel chování, která je nutné respektovat. To vše se při hře na počítači naučit nedá.
Nejde o vítězství, ale o radost ze hry
Tou nejdůležitější lekcí, která plyne ze hry, je snad ta, že i když se prohraje, svět se nezboří. Prohrajeme-li zápas, můžeme vyhrát další a další. Skrze porážku ve hře nebo v závodě, které je možno opakovat a eventuálně zvítězit, dítě dospěje k přesvědčení, že i přes dočasné neúspěchy může v životě něco dokázat, a to dokonce i ve stejných situacích, v nichž už jednou prohrálo. Aby se tuto základní věc naučilo, rodiče nesmějí připisovat důležitost vítězství, nýbrž radosti ze hry. Tuto radost se Don Bosko snažil svým chlapcům ukázat tím, že si hrál s nimi.
Při hře můžeme děti dobře poznat
Don Bosko ve své výchovné intuici pochopil ještě něco navíc. Při hře se děti ukazují takové, jaké jsou. Podle her, které se dítěti líbí, si můžeme udělat obrázek o tom, jakým způsobem interpretuje svět, jaký svět by chtělo, co ho zajímá, jaké problémy ho trápí. Způsobem, jakým si hraje, vyjadřuje věci, které by nebylo schopno převést do slov.
Potěšení ze vztahů
Malé i velké děti při hře slyší tichou hudbu života, cítí radost z toho, že jejich tělo dobře funguje. Při používání těla jsou děti zachváceny takovým pocitem živosti, že nemohou být zticha. Hodně nahlas vyjadřují „spokojenost svalů“ z věcí, kterých je jejich tělo schopné. Sdílená hra je pramenem další velké životní radosti – potěšení z dobrých vztahů s druhými. I ty nejjednodušší týmové hry děti konkrétně učí významu abstraktních pojmů, jako jsou solidarita a svornost, a jejich nutnosti pro dosažení společného cíle.
V salesiánské pedagogice najdeme ještě jeden důležitý prvek – vychovatelé si mají hrát s dětmi. Rodiče, kteří si s dětmi hrají a upřímně sdílejí jejich radost, vytvářejí s nimi svazek zvláštního druhu. Především však tímto způsobem budují základy výchovy k inteligenci.
Bruno Ferrero: Šťastní rodiče. Křesťanská výchova podle Dona Boska. Portál.
Autor: Ferrero, Bruno | Štítky: děti, hra, radost, rodiče, výchova
Sekce: Rodina s dětmi
| Tisk
| Poslat článek známému
