Máme čtyři uši
9.5.2019
Přestože máme dvě uši, někdy neslyšíme nic. Jindy zase slyšíme víc, než bylo řečeno a nebo něco úplně jiného, než se nám ten druhý pokoušel sdělit. Záleží totiž na tom, v jaké rovině, či jakým "uchem" jsme zvyklí naslouchat.
Třináctiletá dcerka přichází za maminkou do kuchyně a říká: „Mami, já mám žízeň.“ Maminka okamžitě začne hubovat: „Taková velká holka a neumí si udělat pití sama, že se nestydíš.“ Dcera se brání: „Ale já jsem nechtěla, abys mi to pití dělala, já jsem si jen tak povzdechla.“
Podobných epizod by se v našem rodinném životě našlo hodně. Je to tím, že reagujeme na to, co jsme slyšeli, že ten druhý říká. Potíž je v tom, že ten druhý tím často myslel něco jiného. Máme totiž čtyři „uši“. Někdo slyší hlavně informace, jinému jde především o vztah, další slyší sebevyjádření anebo okamžitě startujeme, protože jsme slyšeli výzvu k akci. Každý z nás se naučil určitému způsobu naslouchání, proto máme jedno "ucho" většinou dominantní.
Vyzkoušejte svoje „uši“:
- Manžel k manželce: „Kde mám košili? Včera jsem si ji dával na ramínko."
Tím myslí:
- Nevidím svou košili.
- Tys mi zase někam dala košili?
- Pořád doma něco hledám.
- Najdi mi mou košili.
Reakce:
- Nevím, kde je tvá košile.
- A mohu za to já?
- Já ti tvoje věci nehlídám.
- Hned se ti po ní podívám.
- Manželka k manželovi: „Teče nám pračka.“
Tím myslí:
- Asi je rozbitá pračka.
- Vybral jsi nekvalitní výrobek.
- Mám obavu, že nebudu moci vyprat.
- Podívej se na tu pračku a zavolej opraváře.
Reakce:
- Aha, kolik toho vyteklo?
- Asi jsi tam dala moc prášku.
- To je nepříjemné, asi ti to zkomplikovalo život.
- Jdu se na to podívat.
- Manželka k manželovi: „Kdy se vrátíš?“
Tím myslí:
- V kolik hodin tě mám čekat?
- Nikdy nevím, kdy přijdeš domů.
- Chtěla bych s tebou o něčem mluvit.
- Přijď, prosím, včas.
Reakce:
- V šest budu zpátky.
- Co mě kontroluješ?
- Ty budeš dnes ještě něco potřebovat?
- Ještě nikdy jsem nepřišel pozdě.
Zjistili jste, která rovina je vám nejbližší? Pokud klademe důraz na věcné informace, ne na city, nasloucháme na informační rovině (1). Může se nám lehce stát, že nebudeme vnímat emoce toho druhého.
Člověk, který většinou vztahuje obsah sdělení na sebe, se naučil naslouchat v rovině vztahové (2). Příliš mu záleží na tom, co si o něm druzí myslí, má tendenci vyhýbat se konfliktům.
V rovině sebevyjádření (3) naslouchá ten, kdo vidí dobře a přiměřeně pocity svoje i druhých.
Jestliže na většinu podnětů reagujeme aktivitou, chceme s tím něco dělat, nejspíš slyšíme v každém sdělení výzvu (4). Může se nám zase stát, že při tom potlačíme svoje city a potřeby.
Vzájemnému porozumění prospěje, když nejprve svými slovy zopakujeme to, co nám řekl ten druhý, a pak teprve reagujeme na jeho slova. Např. „Jestli jsem to správně pochopil,…“
Zjištěním, která rovina v našem naslouchání převažuje, zabráníme mnohým nedorozuměním. A nejen to, můžeme aktivně využívat všech svých „uší“. Žádné totiž není ani lepší ani horší a potřebujeme je všechny!
(jš)
Štítky: komunikace, naslouchání, obtíže v manželství, zkušenosti
Sekce: Rodina s dětmi | Krize v manželství | Čas známosti
| Tisk
| Poslat článek známému
