Ironizující a rozporná komunikace s dětmi není bez následků
21.9.2023
Intenzivní komunikace s našimi dětmi je bezpochyby jednou z důležitých podmínek jejich bezproblémového vývoje. Existují ale určité způsoby komunikace, kterým by bylo lépe se vyhnout.
Dítě jako bavič
Naše děti bývají nepřeberným zdrojem zábavy. Od nejrůznějších batolecích eskapád, přes ono věčné „A proč?“, až po slovní hříčky plynoucí z neporozumění dospěláckým řečem. Právě poslední typ však může být příčinou řady nepříjemných situací, do kterých dítě někdy bezděčně dostáváme. Oblíbenou zábavou rodinných sešlostí nezřídka bývá lehké, a většinou i dobře míněné, ironizování dětí a následné reakce zmatených potomků. Výrok typu: „Ty seš ale hodnej chlapeček“ s patřičně ironickým tónem hlasu, který následuje po té, co dítě polilo váš nejdražší koberec, nám může sloužit jako názorný příklad.
Problémem je, že se v takovém sdělení vyskytuje jednoznačný rozpor. Konkrétně jde o rozpor mezi slovní složkou tohoto sdělení („Jsi hodný chlapec.“) a složkou mimoslovní, která spočívá v tónu našeho hlasu. Právě tato druhá složka je nezbytnou součástí jakékoli komunikace. Jde o určitou „nálepku“, kterou ke svým sdělením připojujeme, aby bylo zřejmé, co daným výrokem míníme. Děti však poměrně dlouho nejsou schopny takovýto rozpor vyřešit. Jinými slovy – nerozumějí ironii. Dostávají se tedy do zmatené situace, která je ještě ztížena tím, že nemohou správně zareagovat. Většinou se pokusí řídit jen jednou ze složek sdělení. Tedy buď slovní, nebo mimoslovní. Ani jedna z těchto možností ale v dané situaci není adekvátní a většinou bývá náležitě „odměněna“ dalším přívalem ironie a tedy další pro dítě nepříjemnou situací.
"Buď sám sebou"
V současné době řada rodičů zdůrazňuje, že si ze všeho nejvíce přeje, aby jejich dítě bylo „samo sebou“, aby bylo co nejvíce „spontánní“. Toto vskutku bohulibé přání má i svá úskalí. Konkrétně jde o situaci, kdy rodič své dítě k takovémuto jednání vybízí. Představte si situaci, kdy rodič dítěti vytýká, že se příliš řídí názory ostatních, nebo že příliš poslouchá příkazy jiných. Jaké má pak dítě možnosti? Buď svého rodiče uposlechne a bude „spontánní“ či „samou sebou“. Pak ale bude jednat na příkaz rodiče, a v žádném případě tedy nebude spontánní či samo sebou. Když ale bude samo sebou a spontánní, cizí výtku si nevezme k srdci, a nebude tudíž moci být ani spontánní, ani samo sebou. Jde o ukázku rozporu, který je obsažen již v samotném slovním sdělení. Jakkoli se vám tento modelový příklad může zdát neživotným, případy, kdy rodič vytýká dítěti jeho pasivitu a vybízí ho k větší míře spontaneity, jsou poměrně časté.
„Dělám si legraci.“
Další způsob, jak zmást příjemce našeho sdělení, zná asi každý z nás. Sedíme s přáteli a chystáme se pronést výrok, o kterém si nejsme jisti, zda bude kladně přijat. Vyřkneme ho tedy patřičně nejistě a doprovodíme ho neurčitou intonací. Jinými slovy se pokusíme o to, aby „nálepky“, které říkají, jak je daný výrok míněn, byly co nejméně čitelné. Pokud se naše obavy naplní, řekneme: „Ále, vždyť jsem si dělal legraci“. Míra úspěchu takového řešení je závislá na tom, jak se nám podaří zamlžit mimoslovní složku našeho prvního výroku. Rozpor je tak vnášen až dodatečně a vědomě. Pokud by se tedy stalo, že by komunikace podobného stylu v rozhovorech s našimi dětmi převažovala, dostali bychom je opět do velice nepříjemné situace. Je dokonce možné, že bychom své dítě mohli významně poznamenat, jelikož na základě takto neurčité komunikace by se nemohlo naučit, jak správně umísťovat mimoslovní „nálepky“ a jak jim správně rozumět.
Není rozpor jako rozpor
Možná vám připadá, že takové nevinné slovní hrátky nemohou přeci nikomu ublížit. Nemohou, pokud k nim ovšem nedochází příliš často. Když se ale k takovému stylu komunikace přidají některé další okolnosti a výsledný vzorec se pravidelně opakuje, dochází k problémům. Tuto situaci nazývají rodinní terapeuti dvojnou vazbou. Jde o situaci, kdy je dítě, nebo jakákoli jiná osoba, která je s původcem sdělení v těsném a životně důležitém vztahu, opakovaně vystavováno rozporné komunikaci, kterou jsme výše naznačili. Zároveň mu není umožněn únik z této situace. Dítě nemůže jen tak přehlížet sdělení svých rodičů. Nemůže je úplně ignorovat. Nemůže ani na daný rozpor upozornit. A to jednak proto, že ho samo nechápe, a jednak proto, že takový pokus bývá příčinou dalšího „trestu“. Klinický výzkum ukázal, že v rodinách, kde má převážná většina komunikace dvojvazebnou podobu, často dochází k výrazným poruchám osobnosti dětí. Ty mohou vést až k jednomu z nejzávažnějších duševních onemocnění, schizofrenii. Není náhodou, že jedním z rysů schizofrenie je i to, že nemocný člověk není schopen přesně rozlišovat a umisťovat nám již známé „nálepky“.
Myslím to upřímně
Poskytnout nějakou závaznou radu není rozhodně snadné. Můžeme se snad jen pokusit navrátit výroku jednoho bývalého premiéra skutečný smysl. Myslete upřímně to, co říkáte svým dětem, a bezděčně je neumisťujte do středu humoru dospělých. Děti mají svůj vlastní humor a rády se o něj s vámi podělí.
PhDr. Marek Kučera, PhD., článek vyšel v publikaci 50 let manželského a rodinného poradenství v Praze 1967–2017, kterou vydalo Centrum sociálních služeb Praha. Celá publikace je k dispozici ke stažení ZDE.
Autor: Kučera, Pavel | Štítky: děti, komunikace, výchova
Sekce: Rodina s dětmi
| Tisk
| Poslat článek známému
