Děti jsou malé jen jednou
13.9.2021
David Finch se ve svém deníku manžela s aspergerem věnuje také svému rodičovství. Když převzal odpovědnost za ranní vypravování dětí, uvědomil si rozsah svých nedostatků. Emily a Parker sice byli zdraví, materiálně jim nic nechybělo, milovali ho a rádi s ním trávili čas – ale nebyl takovým otcem, jakým by chtěl být.
Po třech letech otcovství mu čas, který trávil s dětmi, připadal prázdný. Miloval je, ale nijak zvlášť ho netěšilo se jim věnovat. Když se tím trápil, manželka Kristen ho podpořila.
„Jsem hovado,“ řekl jsem. „Moc mě to mrzí.“
„Nejsi hovado Dave. Jenom jsi zaměřený dovnitř. A tam venku, mimo tvoji hlavu existuje celý svět, a ty ho občas prostě nevidíš. Dokud ti někdo neukáže, že tam je, nebo ti nepřipomene, že se na něj máš podívat. Tam venku jsme my všichni. Stačí, když budeš mít na paměti, že jsou kolem tebe další lidé, kteří se taky snaží vést svůj život.“
Z chvil, které trávíme s dětmi, můžeme čerpat radost
Ačkoli jsem věděl, jak by mělo rodičovství vypadat, netušil jsem, co bych měl z času tráveného s našimi dětmi získávat. Měl bych usilovat o hrdost nad tím, že je vzdělávám, nebo o pocit spořádanosti nad tím, že je vychovávám, aby si vážily disciplíny a zdvořilosti, nebo co vlastně? Jednou jsem o tom s Kristen mluvil a ona odpověděla: Takhle malé budou jen jednou. Ano, musíme je učit různé věci, a ano, musíme je vychovávat. Ale jestli chceš vědět, co bys měl načerpat z chvil, které s nimi trávíš, tak radost. Tečka.“
Začal jsem hledat tu radost, a zklamalo mě – vlastně mi trochu dělalo starosti –, když jsem ji nenašel. Zjistil jsem ale, že Kristenino hodnocení bylo naprosto přesné: sice jsem možná obýval stejný prostor jako Emily a Parker, ale nebyl jsem přítomný. Když jsem byl s nimi, duchem jsem se často toulal jinde, a tak jsem začal sledovat, kam se moje mysl v takových chvílích ubírá. Porozumění tomu, kam mi unikají myšlenky, bylo užitečné, ale nevěděl jsem, co dělat dál.
Nic neotupuje city tolik jako myšlenky
Na to, aby sis užíval čas s dětmi, není žádný trik. Není to proces. Prostě buď přítomný. Celé týdny jsem se nutil být přítomný, ale žádných výsledků jsem nedosáhl. A potom jsem jednoho jarního rána seděl na verandě a díval se, jak si Emily s Parkerem hrají a najednou mi to konečně došlo: Jestli chceš být přítomný, tak buď prostě přítomný. Nemůžeš si to vynutit. Nesmíš o tom moc přemýšlet. Když se člověk snaží být přítomný, tak ho to samo o sobě od daného okamžiku vzdaluje, Vědomé úsilí zapojit se a navázat kontakt vede k tomu, že spíš přemýšlíte, než cítíte, a ta chvíle vám proteče mezi prsty. Nic neotupuje city tolik jako myšlenky.
Aby člověk prožíval radost – s dětmi, nebo při čemkoli jiném, – musí cítit. Aby prožíval city, musí odsunout stranou analýzu a kritické myšlení.
David Finch: Omluvy, které zařveš, se nepočítají. Deník manžela s aspergerem. Nakl. Portál.
Autor: Finch, David | Štítky: děti - předškolní, radost, rodiče, výchova
Sekce: Rodina s dětmi | Povzbuzení
| Tisk
| Poslat článek známému
