Tisíc bodnutí špendlíčkem ničí lásku víc než velká hádka
25.8.2022
„Co je těžší: kilo peří, nebo kilo olova?“ Malé děti bez váhání odpovědí, že kilo olova. Jde o vtipnou hádanku, ale stojí zato si uvědomit, že pokud jde o hádky, je to podobné. Jedna pořádná scéna, a nebo tisíce bodnutí špendlíčkem, ničí lásku stejně.
Na výchovu a na rodinný život neexistují všeobecně platné recepty a zaručené metody. Matka tří dětí a známá novinářka Christine Ponsardová nám ale ve své knize Víra v rodině nabízí množství podnětů k zamyšlení. Upozorňuje na skutečnost, že opakované drobné hádky ničí lásku stejně, ne-li více – než velké, hlučné scény. Malá provinění jsou tím ničivější, že se zdají být téměř bezvýznamná a my se ani nenamáháme navzájem si je odpustit.
Pozor na dluhy
Z generace na generaci je novomanželům předávána zkušenost: „Nikdy neusínejte, aniž jste si odpustili všechny urážky uplynulého dne.“ Ale jak vypadá naše realita. Na první pohled působí jako velkodušnost, když malým zraněním nepřikládáme důležitost. Máme se rádi, a proto to nic není. Ale pravdou je opak, čím víc se milujeme, tím zranitelnější jsme vůči partnerovým urážkám. Čím víc se milujeme, tím víc si musíme odpouštět. Ten, kdo odmítá přiznat, že se ho něco dotklo, často jen maskuje svou pýchu: „Taková maličkost mně nemůže rozhodit, jsem nad tím.“ Ale je to opravdu tak?
Pozor na hromadící se dluhy. Po celá léta mohou manželé přidávat jednu utrpěnou újmu k druhé až do dne, kdy vypukne krize a dojde k dramatickému vyřizování účtů. A pak se ukáže, že manželská láska, která působila jako krásná, pevná zeď, má po celé délce spoustu trhlin. Ať už se nad manželstvím přehnala bouře nebo stačilo pouhé rýpnutí – všechno se najednou s rachotem hroutí k zemi.
Když pak po patnácti dvaceti letech zjistíme, že naši manželskou lásku dusí tuny peří, jak z toho ven? Na žádost o odpuštění není nikdy pozdě. Ale vyžaduje to velkou ohleduplnost a určitě i doprovázení, abychom správně rozlišili, o kterých urážkách je možné mluvit nahlas a které mají být prominuty mlčky. Odpuštění je cesta, která je o to těžší, že se vracíme zpět po starých stopách, jež se otiskly do naší paměti a našeho srdce.
To, co platí o manželské lásce, platí i o všech dalších podobách lásky, počínaje láskou mezi rodiči a dětmi, nebo tchánem a tchyní na jedné a zetěm či snachou na druhé straně. Požádat děti o odpuštění neznamená ztratit před nimi tvář a platí to i naopak, i kdybychom k tomu měli použít psané slovo, cítíme-li, že slova by nám šla z úst jen s velkými obtížemi. A vůbec nevadí, že bydlíme pod jednou střechou.
Je jisté, že v dospělosti snadněji žádá o odpuštění ten, kdo to v dětství zažil ve své rodině, ať už mezi rodiči a dětmi nebo mezi sourozenci. Už když jsou děti malé, je potřeba, aby pochopily, že kilo peří je stejné jako kilo olova. Nečekejme a prožívejme s nimi radost z odpuštění už teď.
Na žádost o odpuštění není nikdy pozdě
Soužití se sourozenci je tvrdá, ale vzácná škola. Nedivme se, že každodenní život rodin doprovázejí sourozenecké hádky a střety. Žádný konflikt ale není vážný, pokud vyústí ve vzájemné odpuštění. A naopak, drobné zdánlivě nedůležité spory často otravují rodinnou atmosféru a zanechávají v duších nikdy neodpuštěná zranění, která mohou bolet i celá desetiletí. Protože ať už si je neuvědomujeme či nikoliv, působí vždy ničivě.
Odpouštět dětem nám připadá přirozené, přestože to mnohdy není snadné. Horší je pro nás pomyšlení, že bychom měli o odpuštění žádat my je. Ale i my jim občas ublížíme, jsme vůči nim nespravedliví, krutí či sobečtí. Jsme hříšníci, a proto z pozice rodičů své děti občas zraňujeme. Tyto rány bývají o to hlubší, oč zranitelnější děti vůči nám jsou. Pro malé dítě má dospělý vždycky pravdu, tím spíš, když se jedná o jeho otce nebo matku. Když je něco v nepořádku, dítě si vždy myslí, že chyba je na jeho straně. Když mu jasně řekneme, že to my jsme se zmýlili, vysvobodíme ho z falešného pocitu viny. „Žádám tě o odpuštění za to, že jsem ti řekl, že jsi k ničemu. Je to nespravedlivé a vůbec to není pravda. Tehdy jsem se zlobil a řekl jsem to, co jsem vůbec říct nechtěl. Neměl jsem pravdu a je mi to líto.“ Uznáváme, že jsme druhého zranili a přebíráme za to zodpovědnost.
Dospívající dítě vidí jasněji, že jeho rodiče jsou někdy nespravedliví. Když ho rodiče požádají o odpuštění, určitě v jeho očích neklesnou, ale naopak tím bude jejich autorita posílena, protože bude vycházet z pravdy. Nejlepší jsou ta nejprostší slova: „Mám tě ráda, neměla jsem pravdu, prosím tě o prominutí!“ Nezapomeňme, že žádat o odpuštění neznamená vyžadovat je. Připusťme, že i naše dítě může potřebovat určitý čas k tomu, aby nám doopravdy odpustilo, zvlášť když rána, kterou jsme mu zasadili, je vážná nebo hodně stará. Cesta k odpuštění může být dlouhá, ale na to, abychom druhému odpustili nebo ho o odpuštění požádali, není nikdy pozdě. Odpouštět lze i těm, kdo už zemřeli.
Odpustit ale není totéž co zapomenout. Nespočívá v tom, že ránu popřeme a pohřbíme – cesta k odpuštění je cestou k pravdě. Nejprve si musíme uvědomit, že nám někdo ublížil. Znamením toho, že odpuštění bylo opravdové a že bylo dáno a přijato v plnosti, je to, že se nám vzpomínky vracejí, ale neničí nás, nebrání nám žít.
Podle Christine Ponsardové: Víra v rodině. Karmelitánské nakl.
Autor: Ponsardová, Ch. | Štítky: konflikt, láska v manželství, odpuštění, omluva
Sekce: Láska | Krize v manželství
| Tisk
| Poslat článek známému
