Já to tak prostě mám
8.6.2020
Lze se naučit milovat sebe samého? Není to pokrytectví a sobectví? Příběhy ukazují pohledy na to, co můžeme konkrétně udělat. S paní Evou jsme seděli v mediační místnosti a čekali jsme na jejího partnera Pavla, který ale nepřicházel.
V tom zazvonil Evě mobilní telefon, a když ho zvedla, dost netrpělivě se zeptala: „Ahoj, tak kde jsi? Čekáme tady na tebe. Máš zpoždění.“ Po tomto uvítání následovalo ticho a já jsem jenom mohl sledovat, jak se výraz v obličeji paní Evy výrazně měnil. Nazlobeně i překvapeně přerušila svoje naslouchání a řekla: „Jak končíme? Tolikrát jsem ti říkala, že mne opustíš a ty jsi mne ujišťoval, že ne. Takže jsem to celou dobu cítila správně?“ Následovalo napjaté ticho, kdy v telefonu opět hovořil Pavel, na jehož slova evidentně reagovala Eva s velikou bolestí. „Takže již nechceš neustále řešit moje citové výlevy a hrabat se v mé minulosti a sebelítosti? A komu jinému jsem to měla říkat, když ne tobě? A ty že jsi mi chtěl pomoci, ale nevíš jak? No, to je tedy rána! Já ti povím, jak to bylo doopravdy! Vždycky jsi byl tím úsměvným, kamarádským, spolehlivým, kterého ti druzí obdivovali a milovali. A mne jsi přehlížel. Nikdy jsem ti nebyla dost dobrá…“ v návalu hněvu vypnula paní Eva telefon, seděla na židli a slzy jí tekly proudem z očí.
Nebylo to poprvé
Seděli jsme tiše. Snažil jsem se paní Evě poskytnout čas, který nutně potřebovala, a počkal jsem, až první vlna bolesti a zloby trochu poodstoupí.
„Možná si myslíte, že to byl první muž v mém životě, se kterým jsem něco takového prožila,“ řekla po dlouhé chvíli Eva a utírala si tvář kapesníkem. „Ale není tomu tak. Tohle se zopakovalo již poněkolikáté. Již od dětství mám pocit, že jsem jiná než ostatní, a musela jsem se hodně snažit, aby si mne vůbec někdo všiml. Nikdo mi nepomáhal a musela jsem se o všechno postarat sama.“
„A jak jste to dělala, když jste něco potřebovala?“ probudila se ve mně zvědavost.
„No, tvářila jsem se smutně a uraženě,“ řekla bez zaváhání Eva a pokračovala: „A když se mne někdo zeptal, co je, tak jsem odpověděla, že nic. To přece každý musí na první pohled vidět, že jsem smutná a zklamaná. A měli by v takových chvílích všeho nechat a zajímat se o to, co prožívám.“
„Takže si zkouším představit, jak celá ta situace mohla vypadat,“ řekl jsem. „Vy jste doma chodila jako hromádka neštěstí, abyste u druhých vzbudila lítost a oni se vám věnovali a vy si tím ověřila, že těm druhým na vás opravdu záleží. Čímž jste sice získávala potřebnou pozornost, ale rozehrávala jste dlouhé emoční hry, které vedly k tomu, že o vás nakonec ti druzí začali ztrácet zájem. A to v důsledku znásobovalo váš pocit osamění. Bylo to tak?“
„Již jsem vám říkala, že mne nikdo nechápe. Nikdo neprožil v dětství tak silné pocity opuštění a nepochopení. A kdyby jenom v dětství. Však jste to dnes slyšel,“ řekla paní Eva.
Pocity neříkají vždycky pravdu
„Víte, Evo, přestože jsou vaše pocity hodně silné, neříkají vám vždycky pravdu. Málokdy vám skutečně řeknou, co si myslí a cítí ti druzí. Ano, je to tak, že to, jak věci prožíváte, bylo ovlivněno dětstvím. Ale současně jste již dospělá žena, která je zodpovědná za celý svůj život, pocity z toho nevyjímaje. Pokud budete jenom na základě svých pocitů předpokládat, co si druzí myslí, a budete si představovat jejich reakce místo toho, abyste se jich zeptala, jak to skutečně mají, budete se neustále pohybovat v bludném kruhu svých domněnek, které vám v prožívání blízkých a důvěrných vztahů vůbec nepomáhají,“ pokračoval jsem ve svých úvahách.
Paní Eva mlčela a tak jsem otevřel další téma, které při jejím telefonním rozhovoru zaznělo: „Možná že vás přitahují právě takoví lidé, kteří mají vlastnosti, jež vám chybí. Vnímáte, že jsou oblíbení, hovorní, přirození, zkrátka šťastní. A vy toužíte být těmto lidem nablízku, abyste si těchto jejich vlastností také trochu užila. Což je zprvu příjemné. Ale po čase jim tyto vlastnosti začnete ve skrytu duše závidět a tím mezi sebou stavíte zeď, která je nakonec tak vysoká, že ji ani jeden nedokážete přelézt; a když se k tomu přidají nekonečné citové výlevy z vaší strany, tak váš vztah končí.“
„Ale já se opravdu snažím, aby náš vztah byl co nejkrásnější. Bohužel podpora ze strany mých partnerů je tak malá a slabá, že nedokáže naplnit mé potřeby porozumění a blízkosti. Prostě mne nikdo nikdy nechápe,“ zopakovala svůj pohled Eva.
Ta poslední věta mne zaujala a zeptal jsem se: „Jak v tuto chvíli vnímáte podporu z mé strany? Dávám vám to, co potřebujete, nebo máte pořád pocit, že vám nikdo, tedy ani já nejsem schopen porozumět? Možná, že je celý problém v tom, že nedokážete přijmout to, co vám právě lidé a situace kolem nabízejí, a neustále čekáte, až přijde to pravé.“
„Možná, že žijete nejvíce ve svých představách,“ pokračoval jsem. „Sníte o svých nadáních, plánech a úspěších. O dílech, která jednou vykonáte a zajistíte si tak nehynoucí obdiv a slávu a v důsledku toho blízkost někoho, kdo dokáže ocenit vaše skryté já. Místo snění, rozvíjejte své skutečné nadání a hřivny. To, co vytvoříte, nemusí být úplně bombastické, ale v každém případě vám to pomůže se sebevyjádřením a získáte prostor prožívat skutečné vztahy se skutečnými lidmi. Konečně přestanete být zakletou princeznou, která čeká na svého prince, který ji vysvobodí. A k tomu všemu začnete být vděčná za všechnu tu bolest, kterou jste prožila, protože vám tyto zkušenosti umožňují být tím, kým skutečně jste.
Můžeš se naučit:
- Využívej i drobné situace tak, jak přicházejí. V každé z nich se máš něco naučit. Velké změny se skládají právě z těch malých, které ti dávají příležitost postupně „vyrůst“.
- Najdi si opravdové přátele, kteří budou ochotni ti nastavit pravdivé zrcadlo. Zažij s nimi zkušenost, že jsi jim dovolil/a vstoupit do svého nitra a přesto, nebo právě proto, jsi je neztratil/a. Nechej si od nich popsat, jaké máš silné stránky a čeho si na tobě váží.
- Lidé, kterým na tobě záleží, ti budou chtít pomoci, ale je potřeba jim jasně sdělit, jak to mohou udělat. Nevyužívej je jako hromosvod pro své citové výlevy. Nemůžeš po nich také požadovat, aby ti suplovali rodiče, nebo řešili tvoje problémy z dětství.
- Vytvoř si pozitivní a konstruktivní návyky, které ti pomohou dosahovat cílů. Uprav si rozvrh, kdy se budeš věnovat potřebným každodenním věcem a kdy budeš mít prostor se věnovat své tvořivosti. Odstup, nadhled, tvé emocionální i fyzické zdraví ti umožní lépe využít vlastní potenciál, což je cesta, jak se vyhrabat ze začarovaného kruhu bolestných emocí, vzpomínek a nenaplněných přání.
- Přestaň utíkat do svého snění. Každodenní realita není tak úžasná, ale nabídne ti radost z drobných vítězství, zkušenost z omylů, blízkost druhých lidí, možnost sebepoznávání a sebevyjádření.
Rostislav Macošek, vedoucí střediska Výzva. Centrum pro rodinu a sociální péči Ostrava, 2019.
Nauč se milovat sebe samého – celá brožura ke stažení.
Autor: Macošek, Rostislav | Štítky: očekávání, pocity, radost, růst
Sekce: Krize v manželství | Čas známosti
| Tisk
| Poslat článek známému
