Mám sílu odpustit?
22.2.2024
Na třetí mediační setkání přišla Klára sama a řekla: „Adam dnes nepřijde a ani jindy,“ a chvíli mlčela. Potom dodala: „Našel si jinou, je to nějaká kolegyně z Brna, kam jezdil služebně. Musí to být hrozná ženská, že mi odvedla muže pryč. Předevčírem mi to řekl a já nevím, co dál. Příliš to bolí, v hlavě mám zmatek, nevím, co mám udělat, co je správné. Chtěla bych, aby se ke mně a k mé dceři vrátil. Ale nevím, zda mu dokážu odpustit.“
„Podívejte se, Kláro,“ řekl jsem, „jsme tady sami dva a Adam tu není. Tedy nemůžeme řešit tuto bolavou situaci bez něho. Mediace je o tom, že si ti dva dokážou naslouchat a lépe si porozumět. A to dnes nepůjde. Ale můžeme, pokud budete chtít, o tom všem hovořit, abyste si uspořádala myšlenky a trochu „upustila páru“. A také můžeme hovořit o tom, co je potřeba reálně udělat. Máte dceru, chodíte do práce, plníte povinnosti, a přestože to je veliká rána, musíte žít dál. A to i přesto, že nevíte, jak to celé nakonec dopadne.“
Jak na vtíravé myšlenky
„Já vím, já vím,“ řekla Klára, „já vím, že musím dál žít. Ale je to tak těžké! Pořád na to musím myslet, ani nevíte, jak těžké bylo pro mne nasednout do auta a přijet sem. Kdyby tak šlo zastavit myšlenky, vrátit čas, slova a skutky a začít od začátku a správně. Kdybyste věděl, kolikrát jsem se s ním hádala a co všechno jsem mu řekla. O něm, jaký je a o jeho rodině… A třískala jsem dveřmi, což Adam nesnášel a vytáčelo ho to. A tak jsem mu to dělala schválně, tedy když mne naštval. Ale nikdy jsem nechtěla, aby od nás odešel. To pravdu ne,“ řekla se slzami v očích Klára.
„Vrátit čas ani slova neumíme, ale odpouštět a zastavit myšlenky lze a jsou to jedny z nejdůležitějších dovedností, které potřebujeme v životě umět.“ Klára se na mě podívala dost nevěřícně. „Je to v podstatě velmi jednoduché. Když nemůžete zastavit myšlenky, začněte si popisovat, co právě děláte. Právě nyní byste si mohla říkat, sedím na židli, nohama se dotýkám teplého koberce, popíjím dobrý čaj a tak dál.“
„A to myslíte, že pomůže?“ zeptala se Klára.
„Ano,“ odpověděl jsem, „zkuste to, až pojdete domů, říkejte si, držím volant, dávám přednost zprava, hlídám si chodce… Uvidíte, že to bude mnohem lepší, než cesta sem. Důležitá je vytrvalost. Kdykoliv na vás přijdou vtíravé myšlenky, začněte popisovat, co právě děláte a ony ztratí svou sílu.“
Odpuštěním neříkáme, že se nic nestalo
Na dalším setkání mi již Klára připadala více vyrovnaná, i když bylo poznat, že její situace ještě zdaleka neztratila svou tíhu. Povídali jsme si o potřebných věcech a postupně jsme se dostávali k jádru problému.
„Mám Adamovi odpustit? A dokážu to?“ zeptala se Klára a s evidentním napětím očekávala moji odpověď.
„Ano, máte Adamovi odpustit,“ odpověděl jsem. „Odpustit, je totiž něco jako pustit krk toho druhého a nadechnout se pro svůj vlastní život. Ostatně, co tím získáte, když neodpustíte? Bude se Vám vše stále vracet a dáváte mu tak moc nad vašimi myšlenkami a pocity, které dál ovlivňují vaše skutky. A člověk, který vám ublížil, vás dokáže tímto způsobem ovládat a to i přestože je stovky kilometrů daleko. Odpuštěním především posloužíte sama sobě a ještě vytvoříte prostor pro události, které mohou přijít.“
„A to se mám tvářit, že se nic nestalo, že všechny moje probdělé noci byly jen špatný vtip?“ zeptala se skoro vyděšeně Klára.
„Odpuštění, je především rozhodnutí, je to akt vůle, děláte to, protože chcete, ale neříkáte tím, že se nic nestalo. V praxi budete muset tisíckrát sama sobě zopakovat, odpouštím ti, odpouštím ti, odpouštím ti… Je dobré vědět, že zpočátku to bude často, ale frekvence se bude postupně snižovat. Připravte se však na to, že hodně hluboké rány se nikdy zcela nevyléčí, ale nemusí výrazně ovlivňovat váš život. Prostě budete dál žít, i když to nebude nebe bez mráčku. Ale mráčky, ty tu budou vždy, to si nedělejme iluze.“
Žena unese víc, než deset velbloudů, pokud ví, že je milovaná
„Takže je to nakonec celé na mně, no jasně, vždyť ženská unese víc než velbloud,“ řekla docela trpce Klára a vyčítavě se na mne podívala. „To přirovnání s velbloudem se mi moc líbí,“ odpověděl jsem. „Já si myslím, že žena unese víc než deset velbloudů, pokud ví, že je milovaná.“
„To co nyní bude muset Adam udělat,“ pokračoval jsem, „ je přiznání viny a upřímná prosba o odpuštění, se kterou bude muset za vámi přijít. Samozřejmostí je přerušení vztahu s jeho kolegyní. Bude muset také s pokorou přijmout, že náprava nebude rychlá ani bezbolestná. A že si ponese plné následky svého skutku, nejméně do chvíle, než se vám podaří překonat počáteční nedůvěru. Nevěra totiž velmi hluboce zasahuje emoce a identitu partnera.“
Po dvou měsících se Adam ozval a nabídl Kláře, že se vrátí. Klára to přijala a dala tím jejich vztahu novou šanci.
Můžete se naučit:
- Uděláte-li nějakou chybu, přiznejte ji a požádejte ve vhodnou chvíli o odpuštění.
- Chybu popište, ale nebagatelizujte, nesvalujte na partnera ani neomlouvejte, neútočte, prostě ji s pokorou přijměte i se všemi důsledky a pocity. Naštěstí všichni děláme chyby.
- Pokud odpouštíte, dejte partnerovi citlivě najevo, že je to již uzavřená kapitola. Zkuste si představit, co byste sami chtěli slyšet, pokud byste si měli vyměnit role.
- Odpuštění přijměte, což bývá někdy to úplně nejtěžší. Přijetím odpuštění vnitřně rostete a roste i váš vztah.
- Všímejte si, jak s partnerem hovoříte. Jaká používáte slova a gesta. I kdyby udělal cokoliv, má vždy právo na vaši úctu. A přidáte-li k tomu pochopení, důvěru a odpuštění, vytváříte pouto na celý život.
- Zvažujte vaše slova, mají daleko větší moc, než si myslíte.
Rostislav Macošek, vedoucí střediska Výzva, Centrum pro rodinu a sociální péči Ostrava.
Autor: Macošek, Rostislav | Štítky: láska, obtíže v manželství, odpuštění, zkušenosti
Sekce: Život v manželství | Věrnost | Láska
| Tisk
| Poslat článek známému
