Proč odměna funguje lépe
22.2.2021
Známá americká novinářka Amy Sutherlandová strávila nějaký čas ve škole pro trenéry zvířat. Přineslo jí to nečekaně i nový pohled na sebe, na život a prospělo to i jejímu manželství. Svoje poznatky nabízí s nadsázkou a s humorem.
Progresivní cvičitelé používají dodnes pozitivní posilování, které přinesl známý americký psycholog Skinner. Jeho výzkum ukázal, že prostřednictvím pozitivního posilování dosáhneme žádoucího chování mnohem snáz. Naučil tak chodit holuby do osmičky, hrát ping-pong a dokonce navádět rakety…
Pozitivní posilování je efektivnější hned z několika důvodů:
- Mnohem více motivuje. Kdy se o něco doopravdy snažíte? Můžete-li dostat něco, co chcete – pochvalu, pusu, prémie? Anebo když se chcete vyhnout něčemu, oč nestojíte – kritice, zamračenému výrazu tváře, snížení platu? Všichni tvorové, chtějí-li se vyhnout kritice, udělají jen to, co je nezbytně nutné. I trest může motivovat, ale nezažehne jiskru v oku. Progresivní cvičitelé usilují právě o to nadšení, jiskru, radost.
- Další velkou výhodou pozitivního posilování je, že buduje důvěru. Je-li cvičitel zdrojem samých dobrých věcí, vytváří se příjemný pracovní vztah bez zábran. Guru všech cvičitelů Karen Pryorová to podává takto: Zvíře něco udělá, a buď je za to odměněno, anebo se nic nestane. Chybí-li trest, zvíře nemá co ztratit, nemá důvod svému cvičiteli nedůvěřovat. Kdykoli cvičitel působí na zvíře kladně, ukládá na účet dobré nálady.
- A do třetice, pozitivním posilováním učíte to, co opravdu chcete. Podněcujete, neodrazujete. Pokud zvířeti v něčem bráníme, pouze přerušíme nežádoucí chování. Ale neznamená to, že se automaticky naučí to, co od něho chceme.
My lidé předpokládáme, že pokud dáme najevo, co nechceme, je zároveň jasné, co chceme. Zejména rodiče se občas nechají natolik unést potlačováním špatného chování svých potomků (rvačky a hádky), že nakonec docela zapomenou naučit děti to, co po nich chtějí, aby se dělily s ostatními a tiše si hrály.
Každým trestem vybíráme z účtu důvěry
Každé plácnutí je potřeba zvážit. Pokud si na to vychovávaný zvykne, časem to přestane fungovat. Každým trestem i tím nejrozvážnějším vybíráme z účtu důvěry. Trest může vyvolat ošklivé vedlejší účinky: apatii, strach a agresi. Cvičitelé se řídí heslem: „Zvířata vás musejí mít ráda, netrestejte je“
Trest způsobuje víceméně stejné chování i u lidí. Strach, agrese, apatie, jaký koktejl si z těchto přísad namícháme, už záleží jen na nás. Trest vzbuzuje touhu po odplatě. Přitom trest je to první, nač lidé pomyslí. Trestáme bezděčně, roztržitě, líně a obvykle přespříliš. Káráme dlouho poté, co k přestupku došlo. Zaměníme drobný poklesek za dlouhý seznam stížností, který si sepisujeme dlouhé roky. Vyčítáme, nadáváme, býváme nabručení a vynervovaní, takže nedovedeme trest přizpůsobit provinění a hříšník se nakonec cítí nikoli zkroušený, ale ukřivděný.
Stejně jako ostatní příslušníci živočišné říše trestáme proto, abychom dali najevo, kdo je tady pánem. Dominance se projevuje v detailech. Proto si manželé, rodiče, sourozenci dávají tu práci a zabývají se těmi nejpodřadnějšími věcmi. Na jednu moji kamarádku krátce po svatbě vyjel manžel, protože při přípravě těsta na cukroví utřela máslo s moukou místo s cukrem. Ano, měl tam přijít cukr, ale těsto to přežilo a svět se nezbořil. Další kolo zápasu vypuklo kvůli způsobu škrábání mrkve. O co při těch hádkách ve skutečnosti šlo? No přece o to, kdo doma velí.
"Tak jako moje kamarádky a spousta dalších manželek jsem si myslela, že svému muži pomáhám, když mu ukazuji, jak krájet cibuli. Ve skutečnosti jsem vyvěšovala na stožár svou vlastní vlajku. Není se co divit, že se mým dobře míněným radám tak často vzpíral. A když se vzepřel, já se vztekala. Později jsem si uvědomila, že jsem odmítala věnovat pozornost čemukoli pěknému, co Scott udělal, protože to prostě nebylo to, do čeho se podle mého názoru měl právě pustit. Jednou vymaloval šatnu veselou žlutou barvou. Přeskládal poličky, pořídil na stěny šikovné věšáčky a mě to fakt nakrklo. Měla jsem pocit, že by bylo lepší, kdyby uklidil sklep. A bohužel jsem mu to i řekla…" svěřila se Amy Sutherlandová.
Křik nefunguje
Karen Pryorová, jedna z prvních cvičitelek delfínů zjistila, že pomocí pozitivního posilování dosáhne mnohem lepších výsledků. Tato metoda otevřela nový kanál pro radostnou komunikaci. Časem se jí začalo dít cosi zázračného. Výcvik delfínů se jí pomalu vkrádal do každodenního života. „Přestala jsem ječet na děti, protože jsem pochopila, že křik nefunguje. Raději jsem si počkala na chování, které se mi líbí, a posilovala ho. To fungovalo mnohem lépe a doma byl rázem větší klid.“
Podle knížky Amy Sutherland: Co mě výcvik zvířat naučil o životě, lásce a manželství. Portál.
Autor: Sutherland, Amy | Štítky: důvěra, strach, trest, výchova
Sekce: Povzbuzení | Rodina s dětmi
| Tisk
| Poslat článek známému
