Pojď, ukážu ti, jak se to dělá
12.3.2020
Ze všech stran slyšíme nářky na to, jak jsou lidé dnes k sobě zlí, jdou si jen za svým a neohlížejí se na druhé. Ohleduplnost je pro dobré vycházení s druhými lidmi velmi potřebnou vlastností. Místem, kde se jí můžeme nejlépe naučit, je právě rodina. Proto nám přijdou vhod podněty Bruna Ferrera, jak vést děti k ohleduplnosti.
Tatínek, maminka a dítě se zastavili v cukrárně. Dítě pozoruje zmrzlinářku, jak plní kornout barevnými kopečky nejrůznějších chutí. Pak dostane kornout do ruky a už si pochutnává na sladké a chladivé lahůdce. Maminka poprosí: „Dej mi ochutnat, ráda bych si lízla té jahodové zmrzliny, tu mám moc ráda.“ Dítě se ale začne vztekat. Proč by se mělo dělit s maminkou, zmrzlina je přece jen jeho. Když maminka poprosila podruhé, dítě mrsklo kornout na zem a začalo se vztekat. Schytalo za to pár pohlavků. Rodiče jeho výstup hodnotili jako paličatost. Ve skutečnosti dítě prožilo velké zklamání, těšilo se, že si užije svoji vlastní zmrzlinu, a nechápalo, že maminka chtěla jenom ochutnat.
Ohleduplnost vůči dítěti
Výchova dětí k citlivosti a ohleduplnosti vůči druhým není úplně jednoduchá a nedá se naučit vysvětlováním a tresty. Na prvním místě je důležité být velice citlivý ve vztazích vůči dětem a jejich právům. Vzájemná ohleduplnost je totiž základem demokratického života, a to nejen v rodině. Dítě má stejná lidská práva jako my dospělí. To ale neznamená, že si může dovolit, co chce. Je na nás rodičích dokázat citlivě rozlišit, kdy je spravedlivé od dítěte něco vyžadovat a kdy by to pro něj bylo příliš náročné. Jestliže dítě samo na sobě zakusí, jak je příjemné, když na něj rodiče berou ohled, je velmi pravděpodobné, že i ono se bude ve svém životě chovat ohleduplně. Neméně důležité je, že malé dítě vidí, jak se k sobě chovají ostatní členové rodiny a postupně je přirozeně začíná napodobovat. V rodině má každý své zvláštní poslání a to má rozvíjet.
Smysl pro řád
Nejčastější stížností rodičů bývá to, že děti nedovedou být zodpovědné. Zde také tkví kořeny dětského vzdoru a neposlušnosti. Když rodiče řeknou: „Ukliďte si hračky“, často uslyší jen odmlouvání. Není snadné vést děti k pořádku a bdít nad jeho dodržováním. Spotřebuje to hodně času a energie a ještě se zdá, že naše úsilí nikam nevede. Přitom pořádkem rozhodně nemyslíme budování sterilního prostředí, kde se dítě bojí vzít si hračku z poličky. Dům není ani výkladní skříň ani muzeum, kde se dává na všechno pozor a za přestupek se pokutuje nebo zavírá. Každý člen rodiny má právo na osobitý projev a styl péče o pořádek. Druzí by to měli respektovat, ale i oni mají být respektováni.
A tak věci, které slouží všem, by se měly používat tak, aby byly stále po ruce a na svém místě. Pokud rodiče důsledně vyžadují dodržování pořádku a sami jdou příkladem, děti si velice snadno osvojí smysl pro řád. Pořádku je potřeba se učit zkušeností, tedy tím, že uklízíme a o pořádek usilujeme. Nejdřív dbáme na to, aby si děti uklízely hračky. Když se nenaučí uklízet si kostky a autíčka, se kterými si přes den hrály, později nedokážou pečovat o své kolo...
Když si děti na určitý řád navyknou, budou s přibývajícími roky schopny plnit náročnější povinnosti. Televize se nezapíná dřív, dokud nejsou hotové úkoly a příprava do školy. Když je čas jít spát, jde se do postele. Odpoledne můžeme být venku a hrát si, ale v určenou hodinu je zase nutné být doma.
Děti se potřebují samy přesvědčit o tom, že řád je zárukou svobody. Tam, kde se nedodržuje určitý řád, kde si každý může dělat, co chce, tam na to doplácejí všichni. Vytrácí se svoboda a spokojenost. Smysl pro pořádek a čistotu je základním požadavkem ohleduplnosti vůči druhým a je i výpovědí o nás samých. Je zrcadlem našeho „já“. Proto se do přihrádek na knihy neodkládají zbytky jídla a na podlahu se neodhazují odpadky.
Mluvit o svých potřebách
Posledním požadavkem výchovy k ohleduplnosti je – ohleduplnost k potřebám druhých, to je vidět nejen své potřeby, ale i potřeby druhých. Tady je nesmírně důležité, učit děti o svých potřebách mluvit. Těžko můžeme vědět, co ten druhý potřebuje, pokud nám to sám neřekne. V této oblasti máme velké rezervy i my dospělí. Někdy máme plný pytel ohledů a není to vůbec potřeba, zatímco jindy se chováme i vůči nejbližším dost bezohledně.
Naše děti by ale neměly mít nikdy pocit, že jsou nám na obtíž. Potřebují pomoc, ne přehlížení. Potřebují rodinné teplo, ne vojenské komando. Stěží se stane šiřitelem radosti a harmonické pohody ten, kdo radost a harmonii nepoznal. My dospělí a rodiče bychom měli být šiřiteli a průkopníky spokojeného života, ne dozorci. Z našeho postoje a vztahu by se měla dát vyčíst nabídka: „Pojď, ukážu ti, jak se to dělá.“
Podle Bruna Ferrera: Vychovávej jako Don Bosco. (Portál) připravila Jana Šilhavá
Autor: Ferrero, Bruno | Štítky: přijetí, rodina, výchova, vztahy
Sekce: Rodina s dětmi
| Tisk
| Poslat článek známému
