Když dopis nepřichází
9.7.2018
Léto je již v plném proudu. Děti odjíždějí na tábory do lůna přírody a vy marně čekáte, že najdete ve schránce dopis psaný při noční hlídce. Možná vás potěší, že v tom čekání zdaleka nejste sami. Vhod přijde i povzbuzení, abychom dětem přesto psali co nejčastěji.
Čas prázdninových táborů je ideální příležitostí se alespoň na chvíli se vrátit do doby, kdy lidé mezi sebou udržovali kontakt hlavně prostřednictvím dopisů. Právě dopisy z letního tábora se mohou stát jedním z rodinných pokladů. Abych nekázala vodu, udělala jsem si nejprve pěknou chvilku nad táborovými dopisy našich dětí. Je pravda, že zvlášť schraňuji ty z prvních let, na kterých je psaní pomálu a zdobí je barevné obrázky.
Program dodo
Jako zkušenou táborovou vedoucí mě příliš nepřekvapilo, když naše děti moc nepsaly. Věděla jsem, že pokud se jim daří dobře, nemají na psaní čas. Pamatuji si, že zvlášť u menších dětí jsme v rámci táborového programu zařazovali speciální činnost dodo. Ve stanoveném čase jsme se sesedli a děti měly za úkol „povinně“ napsat dopis domů. Zvlášť pro čerstvé absolventy první třídy to byl nadlidský úkol. Stačili zapomenout, jak se které písmenko píše, a tak jsme si pomáhali právě obrázky. Mnozí nedokázali napsat ani adresu...
Našim dětem jsem proto v prvních letech táborničení kupovala korespondenční lístky, aby to měly jednodušší. Nepotřebovaly tak ani dopisní papíry, ani obálky a známky. S těmi bývala zvlášť potíž. Pokud se neztratily, zaručeně se ve vlhku slepily k sobě a bez cizí pomoci se nedaly použít. Proto jsem je případně radši hned nalepila na obálky. Adresy jsem pro jistotu předepsala, a to i k babičkám, které lísteček obzvlášť potěšil. Pak už se opravdu nedalo dělat nic jiného, než čekat...
První zprávy přicházely většinou až ve druhém týdnu a obsahovaly informace typu: „Strašně tu leje, ale jinak se máme dobře. Mám moc pěkný stan.“ A k tomu obrázek, který pohladí i po letech. Z toho plyne první poučení: Nečekejme cituplné dopisy plné hodnotných informací o tom, jaké hry děti hrají, co měly k jídlu a kde byly na výletě. Žádné zprávy jsou dobré zprávy. Dítě se má dobře a nemá na psaní čas.
Záchranné akce
Některé děti jsou naopak rády posly špatných zpráv, a tak se v dopisech dočteme horory: „Asi budou povodně, 7x nám pršelo, 2x byli hromy a blesky. Měli jsme ve stanu díru... Stýská se mi! Těším se domů...“
Pamatujte, že není třeba hned startovat a vydat se na záchrannou akci. Dětem často pomůže, že svoji starost nebo smutek svěří alespoň v dopise, a to, co se zdálo být tak černé už druhý den není pravda. Některé děti také hodně zveličují, takže popsaná epidemie, při které všichni v táboře několik dní nepřetržitě zvracejí, se může ukázat jako jeden případ úžehu. Stejně tak divoké zvíře, které napadlo a pokousalo noční hlídku, byl ve skutečnosti ježek nebo myš. Pokud vás obsah dopisu opravdu zneklidní, bude nejlépe zavolat hlavnímu vedoucímu nebo ostatním rodičům a ověřit si závažnost situace. Rodičovské návštěvy rozruší nejen vaše vlastní dítě, ale i všechny ostatní, proto se mimo organizovaný návštěvní den nedoporučují. Okamžitě odvézt dítě domů také není moc dobré. Místo, aby se otužovalo, naučí se těžkosti řešit únikem.
Někdy si děti v dopisech píšou o peníze. Domnívám se, že tuto žádost můžeme opravdu směle ignorovat, protože peníze na důležité věci jako vstupy na hrad a jízdenky na vlak dítěti chybět nebudou, to je v režii vedoucích a na laskominy je na táborech také pamatováno. Pokud chceme dětem poslat balíček s dobrotami, měli bychom si nejdřív ověřit, tak to mají s dopravou zásilek. Pokud je služba dne vyzvedává na poště a společně s nákupem nosí v batohu několik kilometrů do tábora, je velký a těžký balíček spíš pro zlost. Možná by úplně stačilo vložit do dopisu několik žvýkaček, a nebo ve větší obálce poslat obrázkový časopis.
Dopis potěší i dospělého
Čekání na dopisy je těžké nejen pro rodiče, ale i pro táborníky. Nečekejme, až nám dítě napíše. Řídit se pravidlem něco za něco, tady není na místě. Mnohokrát jsem viděla smutné oči dětí, které marně čekaly na dopis od svých rodičů, zatímco jejich kamarádi se téměř denně těšili z nových pohlednic. Proto prosím: Pište dětem často! Lepší je pohled každý druhý den než jeden dlouhý dopis za celý tábor. Domluvte se s dědečky a babičkami, strýci a tetami. Dopis potěší i dospělého, natož malé dítě, kterému se občas zasteskne. Osvědčilo se nám už dopředu dát dětem s sebou malá zalepená psaníčka, aby si je otevřely ve chvíli, kdy se jim bude stýskat.
Neměli bychom také zapomínat, že menší děti ještě nedokážou přečíst naše čmaropisy. Jako vedoucí jsem je často pomáhala dětem luštit. Proto je lepší psát tiskacím písmem anebo opravdu krasopisně. Dlouhé dopisy děti málokdy přečtou celé, stačí jim pár slov, která vyjádří náš zájem a přátelství. Potěší je pěkná fotografie nebo nějaké hádanky, fantazii se meze nekladou. A ještě jedna zkušenost na závěr. První dopisy je dobré poslat už den před odjezdem dětí na tábor. Dostanou je hned na prvním nástupu, a to opravdu potěší!
Jana Šilhavá, napsáno pro týdeník Naše rodina 2011/28.
Štítky: děti, rituály, rodiče, samota, vztahy
Sekce: Rodina s dětmi
| Tisk
| Poslat článek známému
