Manželství ve středním věku
22.11.2018
Při jedné návštěvě mi kamarádka povídala o tom, jak se v určitou chvíli zastavila a říkala si: „Máme tři děti, jsou velké, jedno je na vysoké škole, dvě na střední. Co teď s naším manželstvím? Najednou dostalo jiný ráz. Nemusím se s dětmi učit, nemusím řešit jejich další budoucnost, nemusím se o ně tak moc starat, nemusím s nimi trávit tolik času. Jak teď naložím se svým časem, co udělat pro to, aby náš partnerský vztah nezešedl?“
Je to důležitá otázka pro mne i pro mnohé manžele. Pokud mají děti, bylo to zřejmě v jejich životě tak, že se starali především o ně. Někteří rodiče říkají, že někdy ani neměli čas si chvíli sednout a povídat si, protože děti po nich stále něco chtěly. Najíst, vyčurat, podepsat úkoly, doprovodit na kroužek… V určitém věku jsou už děti samostatnější, mámy se vracejí do práce a může se stát, že přijde určitá rutina středního věku.
Abychom více ochraňovali manželský vztah, je na něm samozřejmě zapotřebí pracovat už od jeho vzniku a zrodu, už od období známosti.
Střední věk dává manželům příležitost (protože děti už tolik nevyžadují jejich každodenní čtyřiadvacetihodinovou pozornost) znovu, jinak, s jinými osobními i životními zkušenostmi nastavit svůj vztah. Co to znamená?
Být spolu nově
V závalu pracovních povinností se může stát, že manželé řeší provoz domácnosti a nestihnou si říct, jak se mají, co prožívají, co je v jejich životě nového, jak věci vnímají, na co se zaměřují, co je rozrušilo, co jim udělalo radost, z čeho mají obavu. A to je velmi důležité. Společně být, společně se sdílet. Mnohdy pomáhá i malý rituál, na který se oba těší. Například si dát v určitou chvíli dne společné kafe, které znamená – teď si nebudeme povídat o provozu dne, co bude, co plánujeme, co které dítě udělalo nebo neudělalo, teď si budeme povídat o nás dvou.
A zjistíme, jestli je to přirozené pro nás oba, nebo jestli se stává, že jeden nebo druhý sklouzne do plánování nebo povídání o někom jiném a ne o sobě. Znamená to zajímat se o sebe navzájem. Říct si, co nám společný vztah dává a tento vztah posilovat (pokud je to možné a chceme to).
Vážit si jeden druhého
V každém manželském období je zapotřebí si dávat pozor na projevy vzájemné úcty a na uznání důležitosti toho druhého. Tyto projevy můžou mít jakoukoli podobu. Nejlepší je podoba slovního ocenění a projevu lásky jednoho k druhému. Posílí to vzájemný vztah i vzájemnou lásku. Například ocenění, že jeden na druhém vidí, že daný den zvládl, šel pro děti do družiny, uklidil vyžehlené prádlo, podařilo se mu něco v práci… je velmi důležité, hladí v nitru, pohladí i manželský vztah.
Mít čas i na něco svého
Pokud je na to čas a prostor nebo pokud je možné si tento čas udělat, je velmi důležité, aby každý z manželů měl chvíli i na něco svého, kdy načerpá sílu, podporu, elán, vzpruhu do svého života.
Mnohdy si řekneme – na to nemám čas. Kdybychom „utrhli“ z našeho týdenního času hodinu pro sebe, která bude zařazená do týdenního plánu, možná bychom pak měli i větší vervu pro činnosti, které jsou více stereotypní.
Co nás dobíjí? Jít na akční procházku a oslavovat nebeského Otce za všechno stvoření? Chvíle duchovní četby? Jít na fotbal a dát průchod všemu, co se nám během pracovního týdne stalo, co se seběhlo, aby to šlo z těla „ven“? Být chvíli u šicího stroje a mít radost z toho, že se daří nová sukně? Poslouchat Verdiho? Tento čas, který strávíme sami se sebou a se svým nitrem pomáhá zocelovat a nabíjet duši, aby pak mohla více rozdávat. Pokud se tato duše pak setká s duší manžela či manželky, bude „lehčí“, může pomoci s větším nasazením tomu druhému. Můžeme takto smést „zaprášenost“ duše.
Pak – poté co si toto prožijeme – je velmi dobré přijít za svým protějškem a říct mu o tom, co jsme prožili, co to s námi udělalo, zda nám to pomohlo a jak. Sdílet tento prožitek s druhým. Čili posilovat tělo, duši i vzájemný vztah.
Společně strávený čas
Pokud se to podaří, je dobré, když mají manželé chvíli čas být jen spolu bez dětí a dělat něco, co se jim oběma líbí. Jednou za půl roku odejít na koncert, do kina. Jen tak jít na společnou procházku bez dětí. Pro mnohé manžele je to zvláštní. Děti vždy něco chtějí, o něčem mluví a najednou je ticho. Někdy si manželé užívají jen tohoto ticha, aby z něj mohli čerpat do dalších dnů.
Jeden pro druhého máme mít čas. Pokud někoho z nás zahlcuje technika – počítač, telefon, tablet, je důležité je v určitou chvíli odložit, odložit daleko od sebe, nemít je na stole, na chvíli je vypnout. Abychom byli jeden pro druhého, nebyli rušeni něčím nebo někým druhým. Co je důležitější než být jeden pro druhého? Co předáváme našim dětem, našemu okolí?
Mít odpovědnost
Manželství vnímám jako velký dar, o který je zapotřebí se stále starat. Mám za něj odpovědnost. Je tedy důležité, abychom vnímali důležitost péče o toto manželství. Někdy si můžeme i my manželé otevřeně povídat o tom, co pro nás manželství znamená, v čem je pro nás důležité. To, co žijeme a čím žijeme, dejme do slov. Pokud bychom chtěli něco změnit, mluvme o tom, zda by to šlo, jak bychom to mohli udělat, co bychom od toho čekali… A nezůstaňme jen u slov, přejděme ke skutkům.
Zvyšovat sebedůvěru jeden druhému
Napadají mě tady slova – pokud je to možné, musím „tleskat“ manželovi nebo manželce za to, co dělá, co udělá, do čeho se pouští. Někdy nemáme dost sebedůvěry, například když je žena deset let doma s dětmi a pak má znovu nastoupit do pracovního procesu. Může se stát, že jí připadá, že všechno ze své profese zapomněla, profese se posunula, vše je úplně jinak, nově a může si připadat ztracená. Za každý úspěch, za každé zvládnutí překážky je výborné, pokud jí manžel „tleská“.
Naopak – pokud manžel pracuje delší dobu v jednom zaměstnání a svěřuje se s tím, že se mu tam nelíbí, je dobré, když to žena s ním sdílí a snaží se rozkrýt, jak mu může pomoct. Snaží se konkretizovat, co by potřeboval jinak, nově a zda je to možné, reálné.
Nezapomínat na projevy fyzické lásky
V manželství je zapotřebí také v tomto věku po několika letech žití v něm nezapomínat na fyzické projevy lásky. Ty do manželství patří, posilují ho. Fyzické odevzdávání se jeden druhému je dar. Také takové projevy jako držení se za ruku, přivítání se s druhým polibkem, znamenají, že jejich láska má pořád jasnou pevnost, živost, nasazení.
Být vzorem pro děti i ostatní
Ať jako rodiče chceme nebo ne, ať si to uvědomujeme nebo ne, jsme pro děti hlavně vzorem. Mnohdy se setkávám s tím, že děti pak komentují – jak máma a táta spolu mluví, co říkají, jaký mají názor. Nebo rodiče slyší z úst dítěte svoje slova. Je tedy dobré mít na mysli i toto. Tím z nás rodičů nechci dělat lidi, kteří všechno vědí, všechno umějí. Je důležité si přiznat před druhým, že jsem se spletla, omluvit se, říct, že jsem neklidná, nervózní a vysvětlit tím svoji reakci, přiznat svoji chybu. Říct nebo mluvit o tom, že nejsem dokonalá, chtít od druhého pomoc. Být upřímná k sobě i k druhému. A mít se ráda. S tím jaká jsem, co umím, v čem jsem nedokonalá. S myslí na citát z Bible: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“
A tak – jestli chcete – udělejte si chvilku s manželem, s manželkou a řekněte si, jak vnímáte svoje manželství „ve středním věku“. Kolik mu dáváte, kolik dáváte každý sobě, kolik dáváte sobě navzájem. Aby to bylo manželství svěží, s dávkou úsměvu, pokory, úcty jednoho ke druhému a štěstí a vděčnosti za to, že se máte navzájem.
PhDr. Ilona Špaňhelová, psycholožka; napsáno pro časopis Nové město 2016/9.
Autor: Špaňhelová, Ilona | Štítky: láska v manželství, manželství – etapy, zátěžové situace, zevšednění
Sekce: Povzbuzení
| Tisk
| Poslat článek známému
