Nezhojené rány působí
7.8.2023
Někdo dokáže rány na duši nechat za sebou, kdežto jiný člověk svou bolest potlačí, aby ukázal sílu, a jeho duševní zranění potom určují celý jeho život. Svojí reakcí rozhodujeme, zda se bolest bude smět rozpustit, nebo jestli v nás zůstane. Rolf Sellin ve své knize: Hojení vnitřních ran pojednává o tom, jak bolest proměnit a využít jako příležitost k růstu.
Obecně rozšířené zacházení s duševními zraněními a utrpením často vede k tomu, že starší bolest není zahojená. Člověku kdysi zraněnému se dosud nedostalo pozornosti. K bolesti zranění se přidala bolest z opuštěnosti. Občas se s tímto stavem a pocitem, že jsme zranění, opuštění a zrazení, dostaneme do kontaktu. Obyčejně se snažíme nával pocitů přehlušit a přebít. Bolest a opuštěnost ale není možné dlouhodobě přehlušit. Špatně zacelená citlivá místa neustále přitahují další rány. Jakmile se takového místa někdo jen lehce dotkne, pociťujeme to neúměrně silně. I drobný podnět probudí starou bolest. V blízkém partnerském vztahu k tomu dochází velmi často.
Vězíme v kleci, která je pouze v naší hlavě
Rolf Sellin povzbuzuje k odvaze pohlédnout do minulosti a odkrýt řetězec zranění. Teprve pak je možné ony rány ošetřit, aby se mohly zhojit. Nejde o to vzpomínat na minulost tak, jak jsme byli dosud zvyklí. Je tu riziko, že budeme pouze opakovat to, co jsme viděli a poznali dřív. Můžeme docházet ke stejným závěrům, upevnit starý postoj a oživit starou bolest. Stará identita je většinou silnější. Proto často vidíme pouze to, co jsme viděli odjakživa. Vyprávíme to i sami sobě, věříme tomu, považujeme to za pravdivé. A vůbec nám nedochází, že tím sami přispíváme k obnovování vlastního utrpení. Vězíme v jakési kleci, jenomže tahle klec je vlastně v naší hlavě, v omezeném vnímání a na něm postavených a vyšlapaných cestičkách našeho myšlení. Mřížemi naší klece jsou naše zvyklosti a naše příběhy, které jsme si kdysi začali vyprávět a které možná už dávno nejsou pravda a pravděpodobně už tehdy byly velmi jednostranné. Jenomže dál působí.
Vzpomínky jsou relativní
Zkušenosti ukazují, že sourozenci vypráví o své rodině každý něco jiného. Něco se vtisklo do paměti jednomu, něco druhému? Něco potlačili nebo zapomněli? Vzpomínání je vždy kreativním činem, ten kdo vypráví, mívá určitý úhel pohledu, z něhož vnímá a vyhodnocuje, co je důležité a hodné vyprávění. Když něco vyprávíme, zároveň zobrazujeme sami sebe, ať chceme nebo nechceme. Také hraje roli vztah k posluchači. Stejně i příběh, který znovu a znovu vyprávíme sami sobě, je konstrukce. Máme sklon zaměňovat to, co si vyprávíme, s tím, co se skutečně stalo. Vzpomínky nejsou statické, ale podléhají neustálým změnám. Ćím dál víc se vzdalují od toho, k čemu doopravdy došlo. Když vyprávíme o něčem z minulosti, často si už nevzpomínáme na událost samotnou, ale jen na to, co jsme o ní už dříve říkali. Čím častěji si takový příběh vybavujeme, tím víc mu věříme. Považujeme ho za pravdu. A z takových příběhů pak stavíme to, co nazýváme svou identitou. Na co vzpomínáme, jak to vyprávíme a jak vnímáme tenhle nově vytvořený obrázek, nás vždy dál ovlivňuje. Sugestivně to potvrzuje naše programy, koncepty a očekávání. Zpětně to působí i na naše myšlení, pocity i tělesné rozpoložení. Naše příběhy nás formují!
V dnešní bolesti vždy zaznívá bolest z minulých zranění
Zkušenosti nám slouží jako programy, které nám mají usnadnit orientaci v životě. Program je ale zároveň filtrem, přes nějž člověk vnímá svět. Všechno, co programu odporuje, je přehlíženo nebo popíráno. Zkušenosti jde o to, aby měla pravdu. Dělá všechno proto, aby se opět potvrdila. Tím se program postupně posiluje a působí dál. Určuje a omezuje naše vnímání a není snadné ho objevit.
Aby se ze zkušenosti stal program, musí se k ní pojit hluboká emocionální účast. Intenzita pocitů při duševních ranách a bolesti bývá silnější než při radosti a štěstí, proto se takové zážitky do nás hluboce vtiskují. Čím intenzivnější emocionální prožitek, tím hlubší a jednostrannější program. Zranění nás zasáhne hluboce a citelně. Naše prokletí je v tom, že právě tyto programy formují naši identitu a s ní i náš životní pocit.
Na bolest z jedné rány nelze pohlížet izolovaně. V dnešní bolesti vždy zaznívá bolest z minulých zranění. A tak nepatrné zatahání za záděru může oživit celý řetězec starých zranění a probudit k životu dřívější bolest. Kvůli tomu může i maličký popud vyvolat neadekvátní reakci. Následkem minulých nezahojených ran tak dodatečně trpíme opakovaně, déle a intenzivněji.
A to je dostatečným důvodem k tomu, abychom se ranami z minulosti začali zabývat. Rolf Sellin nabízí konkrétní návody, jak zabránit tomu, aby vzpomínky starou bolest jen nerozvířily a neobnovily. Abychom se nedostali do kolotoče utrpení. Zároveň ukazuje, že naši bolest je možné brát jako pozvání postoupit na uvědomělejší stupeň. Mohou se nám otevřít nové životní dimenze a ve svém nitru objevíme nové hodnoty.
Rolf Sellin: Hojení vnitřních ran. Jak se vypořádat s duševním zraněním. Nakladatelství Portál
Autor: Sellin, Rolf | Štítky: bolest, identita, růst, zranění
Sekce: Krize v manželství | Čas známosti
| Tisk
| Poslat článek známému
