Kde bys beze mne byl
18.5.2020
Lze se naučit milovat sebe samého? Není to pokrytectví a sobectví? Možnosti jak zlepšit vztah k sobě i k druhým ukazuje mediátor Rostislav Macošek na příbězích. Podobnost se skutečnými lidmi a jejich příběhy je čistě náhodná.
Příběh, který prožívají Anna s Karlem, začal Karel popisovat hodně otevřeně od samého počátku našeho setkání.
„Záleží mi na tobě, Anno, miluji tě, záleží mi na našem manželství a současně někdy prožívám i to, že mne nerespektuješ. Nemohu mít vlastní zážitky a prožívat vlastní pocity. Někdy se mi snažíš být po fyzické a citové stránce tak blízko, že se jakoby ani nemohu nadechnout, být sám sebou a mít svoje potřeby a přání. Jako bych ti patřil. A když se snažím z toho sevření uvolnit, začneš mi předhazovat, kde bych bez tebe dneska byl, a všechno je potom ještě horší“, řekl Karel a trochu se zarazil.
Reakce Anny na sebe nedala dlouho čekat: „A tohle mám za svoji starostlivost a péči. Dělám pro tebe maximum a to mám za to všechno. Vždyť jen si vzpomeň! To bychom tu museli být do rána, abys to všechno mohl popsat!“ řekla dost roztrpčeně a odmlčela se.
Karel pokračoval: „Ale já to všechno vím, vidím a popsat to umím stejně dobře jako ty, jenom při tom prostě prožívám pocity malého, nesamostatného chlapce. A řekl bych, že v důsledku jsme zklamaní oba dva. Já ztrácím svoji hodnotu a ty jsi zklamaná z toho, že se ti vložené úsilí nevrací. Ale to je celkem logické vyústění toho všeho. Jak by mohlo naše manželství uspokojivě fungovat, když já jsem vlastně dítě a ty rodič?“ Zeptal se Karel dost otevřeně své ženy.
„To přece není pravda,“ reagovala Anna a pokračovala: „Je mou povinností se o vás všechny postarat a tohle mám za svoji dobrotu?“
„Ale já si myslím, že to pravda je,“ hájil svoji myšlenku Karel, „vždyť jen si vzpomeň na svoji reakci, když jsem ti minule řekl, že tě miluji. Odtáhla ses jako bych tě tím urazil.“
„No a ne?“, řekla Anna. „Kdyby ses viděl. Řekl jsi mi to jenom tak a neměl jsi při tom ten zvláštní výraz v očích a rozechvělý tón hlasu. Já bezpečně poznám, když mi to říkáš opravdu z lásky. To bylo jako popis nějaké věci a ne vyjádření vztahu ke mně.“
„Možná, že jsem neměl zavlhlé oči a rozechvělý hlas, ale myslel jsem to upřímně. A tvoje reakce? Po mém vyznání lásky následovala u nás tichá domácnost. Ne poprvé a asi ani ne naposled,“ zklamaně řekl Karel.
„A jak dlouho jste tu tichou domácnost měli?“ Konečně jsem se mohl zapojit do naší diskuse a začal jsem si objasňovat některá fakta.
„No, až tak dlouho ne, několik hodin,“ řekl Karel. „Přerušil to telefonát Annina šéfa, že mají v práci nějaký urgentní problém a potřebují, aby Anna přijela a pomohla jim ho vyřešit. Anna ihned odjela. A když se v noci vrátila domů, tak brečela. Byl bych to s ní probral, ale měli jsme tichou domácnost, tak jsem bezmocně dělal, že spím.“
„Můj šéf mne prostě využil!“ reagovala dost naštvaně Anna. „Jakmile jsem přijela, dostala jsem hromadu úkolů a pustila se do práce. Po půlhodině šéf řekl, že musí ještě něco nutného zajistit, a odešel. Zabrala jsem se do práce a byla jsem naštvaná, že to nechali na poslední chvíli a já to musím nyní řešit. Ale úplně nejvíc mě rozhodil telefon mojí kolegyně, kdy se ptala na šéfa, že se mu nemůže dovolat a jestli tam ještě někde není. A bylo slyšet, že je někde, kde hraje hudba a povídají si lidé. Takže žádné nutné pracovní povinnosti! Úkoly jsem dotáhla, jak jinak, ale když jsem v jednu ráno přišla domů, bylo toho na mě moc, Karel už spal a nemluvili jsme spolu a výsledek znáte.“
„Takže se poučíš a už nebudeš nikoho zachraňovat?“ zeptal se Karel s takovým zvláštním tónem hlasu.
„To víš, že ne“ odsekla Anna.
„Takže, nebudeš zachraňovat ani toho bezdomovce a alkoholika v jednom?“ otevřel Karel další bolavé téma jejich vztahu.
„To myslíš Petra, kterého vyhodili z práce a doma má neutěšené poměry? Jestli se to v čem žije, dá vůbec nazývat domovem,“ povzdechla si Anna. „Kdybys tak slyšel všechny ty křivdy, které mu lidé kolem udělali. Tak nespravedlivý osud má snad jen málokdo. Nemá práci, se svojí družkou jsou na kordy, a kdybys viděl, jak bydlí… Já ho v tom prostě nemůžu nechat!“ naprosto rozhodně odpověděla Anna.
„Ale jen si tu svoji pomoc neidealizuj. Jenom si vzpomeň, jak pan Petr reagoval na tvoje nevyžádané rady. Pod pláštíkem pomoci se montuješ druhým lidem do života, nerespektuješ jejich soukromí, slovíčko ne pro tebe není odpověď. A z mého pohledu úplně nejhorší je to, že očekáváš, že se ti to bude vracet. Z vašich setkání chodíš zklamaná a vyčerpaná. Ale sotva trochu pookřeješ, tak tam jdeš zas. Můžeš mi vlastně vysvětlit, proč to děláš?“ ukončil svoji řeč Karel otázkou, na kterou chtěl znát odpověď.
Anna nezaváhala a odpověděla: „Potřebným lidem přece musíme pomáhat. Já nemůžu zachránit svět, ale pro Petra a jeho rodinu chci něco udělat.“
„A to i tehdy, když ti dost hrubým způsobem a opakovaně dal najevo, že o tvoji pomoc vlastně nestojí?“ ptal se dál Karel.
A protože Anna nic neodpovídala a jenom si utírala slzy, které se jí řinuly z očí, uzavřel Karel celé téma svým krátkým monologem. „Víš, Anno, ty nerespektuješ hranice a potřeby druhých lidí a bohužel ani ty svoje. Ač to zní zvláštně, přijde mi, že nejkrásnější chvíle našeho manželství nastávají, když se úplně sesypeš. A to jak fyzicky, tak psychicky. To potom dovolíš mně, ale hlavně asi i sobě, abych ti mohl projevovat svoji lásku tak, jak to cítím, a ne tak, jak to chceš ty. To potom prožívám úžasným způsobem náš vztah a jsem šťastný. Bohužel škoda, že to bývá jenom pár dnů v roce a potom vše zase jede ve starých kolejích. A nikdo a nic tě nedokáže zastavit od tvé nutkavé potřeby zachraňovat svět a páchat dobré skutky.“
Můžeš se naučit:
- Vnímej svoje tělo a své srdce. Když obojí bolí, víš, že jsi zraněný a je potřeba se zastavit, pravdivě vše popsat a prožít. Přiznej si vlastní bolest a neboj se požádat o pomoc.
- Všimni si, že svoje potřeby dáváš najevo tak, že je naplňuješ druhým. Je naivní očekávat, že tomu ostatní porozumí a budou ti to vracet. Svoje potřeby sděluj přímo, a to i přesto, že při tom budeš prožívat pocity sobectví, studu a nepatřičnosti.
- Nastav si vlastní hranice a u těch ostatních je respektuj. Když řeknou ne, tak to většinou jako ne také myslí. Nezaplétej se příliš do problémů těch druhých. Rozpoznej u sebe příznaky, kdy se snažíš někomu zavděčit na úkor svých potřeb.
- Snaha někoho zachraňovat znemožňuje navázat s ním adekvátní vztah. Opusť roli rodiče a buď partnerem. Některé věci budou jinak, než si představuješ, což ale neznamená, že budou špatně.
Rostislav Macošek, vedoucí střediska Výzva, Centrum pro rodinu a sociální péči Ostrava, 2019.
Autor: Macošek, Rostislav | Štítky: hranice, komunikace, potřeby, vztahy
Sekce: Krize v manželství | Láska
| Tisk
| Poslat článek známému
