Prý nepotřebují „papír“ na lásku
3.6.2019
„Já …, odevzdávám se Tobě …, slibuji, že Ti zachovám lásku, úctu a věrnost…“ Slova, která se manželům vrývají hluboko do paměti a zásadně mění naše životy. Dávají jistotu a stabilitu. Proč tedy není víc lidí, kteří seberou odvahu a vysloví je?
Odborníci tvrdí, že ti, kdo žijí v manželství, mají delší život a jsou obecně spokojenější i zdravější. Hladina stresového hormonu kortizolu je u nesezdaných mužů vyšší než u těch, kteří žijí v manželství, a ženatí muži jsou podle některých studií úspěšnější na trhu práce. Výzkumy také poukazují na nižší riziko vzniku depresí, úzkostí nebo užívání návykových látek i nižší riziko chronických chorob u lidí, kteří žijí v manželství.
Důkaz lásky?
Na druhé straně je stále velké množství lidí, kteří říkají, že „nepotřebují papír na svou lásku“. „Mladí lidé často odpovídají: Nic se nezmění! Nepotřebujeme důkaz lásky. Je to škoda peněz,“ shrnuje důvody dnešních nesezdaných párů Jana Šilhavá z Centra pro rodinu Arcibiskupství pražského. Podle ní k tomu přispívá i obecná tolerance společnosti, kdy je považováno skoro za samozřejmost, že se mladí lidé sestěhují. Některé v tom podporují i jejich rodiče.
„Mnozí nevidí v manželství hodnotu. Je to pro ně skutečně jen papír,“ krčí rameny Jana Šilhavá. A dodává, že kvůli antikoncepci došlo k oddělení plodnosti a sexu, a proto se lidé berou, až když začínají uvažovat o dětech. Další zase argumentují, že téměř polovina manželství končí rozvodem. Ludmila Trapková a Vladislav Chvála v knize Žena a muž v rodině (Vyšehrad 2014) konstatují, že i proto se lidé do svatby zvlášť nehrnou: „Je to, jako by měli skočit do bazénu, kde se polovina lidí topí.“
Panuje strach ze závazku
„Mladí to dnes nemají snadné. Panuje tu strach ze závazku. Obava, že nedokážou vybudovat funkční rodinu, protože ta jejich se rozpadla. Nemají vzory hezkého manželství, k čemu směřovat,“ sděluje Jana Šilhavá. A podle ní je v naší společnosti i nedostatek zralých, zodpovědných mužů, kteří by svým partnerkám sňatek nabídli.
Stále tu jsou ale lidé, kteří považují svatbu za důležitou, kteří mají odvahu vyslovit slova „že s Tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti“. Nejčastější odpověď na otázku: Proč chceme mít svatbu? zní jednoduše: Protože chceme! Web www.manzelstvi.cz uvádí mezi dalšími důvody fakt, že se dva lidé mají rádi a chtějí být spolu napořád. Že plánují společnou budoucnost, nechtějí si nechat zadní vrátka, ale jít do toho na sto procent. Chtějí k sobě oficiálně patřit. Manželství mnozí vnímají nejen jako právní ochranu, ale i jako dobrou investici – ve dvou se to lépe táhne i po finanční stránce.
Trochu jiné pořadí
Marie Macounová z Rodinného centra Praha, která s manželem už třicet let připravuje páry na svatbu, potvrzuje, že dlouho klesal počet svateb, ale trend se pomalu obrací: „Mezi lidmi, které připravujeme na svatbu, jsou často ti, kteří nežijí s církví. Je čím dál víc lidí, pro které je normální se vzít. Bytostně cítí, že když chtějí vytvořit rodinu, je sňatek na místě,“ podotýká Marie Macounová s tím, že pořadí zásadních životních kroků se ale proti dřívějšku trochu mění. Jako by se jim přeházely etapy vztahu: „Normálně by mělo být seznámení, ti lidé se poznávají, chodí spolu, pak dojde na svatbu a děti. Ale dnes se stává, že lidé začínají sexem, přijdou děti, a teprve pak se vzájemně poznávají – a cítí, že je potřeba udělat další krok ve vztahu, a přichází svatba,“ popisuje Marie Macounová. Coby terapeutka říká, že mnozí mají špatnou zkušenost z domova, která jim brání uzavřít sňatek, jiní naopak věří, že když se to rodičům nepodařilo, jim se to může podařit, a na vztahu pracují.
Raději ve dvou než sám
Když se v centru při přípravě snoubenců ptají, proč se chtějí vzít, jejich odpovědi bývají například: „Chceme děti a ty patří do úplné rodiny.“ „Chceme dát všem najevo, že k sobě patříme.“ „Chceme mít společné jméno. Chci říkat ‚je to má manželka‘, což je pro mě víc než říkat ‚moje přítelkyně‘.“ „Je to partner na celý život. Je to ten pravý / ta pravá.“ „Chci udělat celoživotní závazek. Ukazuji tím vážnost vztahu.“ „Chci to mít jinak než rodiče – jim to nevyšlo.“ Pro některé je to přirozené pokračování jejich vztahu, pro jiné tradice a pokračování toho, v čem začali jejich rodiče a prarodiče.
Marie Macounová vzpomíná na mladý pár, který chodil na přípravu: oba byli pokřtění, ale nevyrostli ve víře a neplánovali svatbu v kostele. Mezitím se ale pro ni rozhodli. Kněz, který je připravoval, je vybídl, že by mohli jít ke svátosti smíření. Po ní se rozhodli, že počkají s milostným životem až do svatby. Přestože spolu žili předtím už roky, popsali tuto zkušenost jako silný zážitek.
Kateřina Šťastná
Článek vyšel v Katolickém týdeníku 2019/19 viz www.katyd.cz.
Autor: Šťastná, Kateřina | Štítky: krize v manželství, láska v manželství, svatba
Sekce: Čas známosti | Láska
| Tisk
| Poslat článek známému
