O čem jste si lhali?
27.7.2020
Pro svobodné křesťany je nesmírně těžké naučit se říkat pravdu a stanovit meze v milostných přátelstvích, když s někým chodí. Většina konfliktů tu souvisí se strachem ze ztráty daného vztahu.
Například říkají: V mém životě je někdo, koho mám moc rád – ale bojím se, že kdybych mu řekl „ne“, už bych ho nikdy neviděl.“
Milostné vztahy jsou svou povahou riskantní
Mnozí svobodní lidé, kteří si nevytvořili dobré vazby s druhými a jejichž hranice nebyly respektovány, doufají, že bezpečí milostného vztahu jim pomůže naučit se milovat, přijímat lásku a stanovit meze. Často se však stává, že z tohoto vztahu po několika měsících odcházejí ještě zraněnější, než když do něj vstupovali. Mohou se cítit zrazení, ponížení nebo zneužití. Problém nespočívá v milostném vztahu jako takovém. Potíž je v pochopení jeho účelu.
Účelem vztahu, kdy spolu dva lidé chodí je zkoušet a experimentovat. Jeho konečným cílem je dříve nebo později se rozhodnout, zda se vzít nebo ne. Milostné přátelství je prostředkem ke zjištění, s jakým člověkem se dobře doplňujeme a s kým si můžeme duchovně a emocionálně rozumět. Je to cvičná půda pro manželství.
Tato skutečnost vyvolává vnitřně obsažený konflikt. Když s někým chodíme, máme svobodu kdykoli říci: „Nefunguje to“ – a vztah ukončit. Stejnou svobodu má i náš partner.
Co to znamená pro člověka s poškozenými hranicemi? Takový člověk do milostného vztahu v dospělosti často vnáší nezralé, nedostatečně vyvinuté aspekty své povahy. V oblasti slabého závazku a vysokého rizika hledá bezpečí, pouto a pevnost, jež potřebují jeho zranění. Svému partnerovi se příliš rychle svěří, protože to velice naléhavě potřebuje. A když to „nevyjde“, zničí ho to.
Je to, jako kdybychom poslali tříleté dítě do předních bojových linií. Společné chození je způsob, jak dospělí jeden o druhém zjišťují, zda je vhodné, aby se vzali; mladé, zraněné duše by zde neměly hledat uzdravení. Toto uzdravení je nejlepší hledat v nemilostných oblastech, například v podpůrných skupinách, v církvi, v rámci určité terapie nebo v přátelstvích s lidmi stejného pohlaví. Účel milostných a nemilostných přátelství je třeba rozlišovat. Stanovit hranice se člověk nejlépe naučí v těchto nemilostných oblastech, kde jde o vyšší stupeň náklonnosti a závazku. Když se pak naučíme vidět, stanovit a dodržovat své hranice, můžeme je používat na hřišti dospělých, zvaném „chození“.
Stanovit hranice v milostném vztahu je nezbytností
Lidé se zralými hranicemi je v počátečních etapách známosti někdy odkládají, aby se svému partnerovi zavděčili. Pravdomluvnost v milostném vztahu však pomáhá vztah definovat. Oběma partnerům pomáhá určit, kde jeden začíná a kde ten druhý končí.
Neznalost partnerových hranic je jedním z nejvýraznějších výstražných signálů chatrného zdraví daného vztahu. V předmanželském poradenství se partnerů ptáme: „Kde spolu nesouhlasíte?“ Kde se střetáváte?“ Když odpověď zní: „Je to neuvěřitelné, ale my se k sobě hodíme tak dobře, že máme jen málo rozdílů,“ dáváme jim tento domácí úkol: Zjistěte, o čem jste jeden druhému lhali. Pokud má daný vztah nějakou naději, tento úkol obvykle pomůže.
Henry Cloud, John Townsend: Hranice. Kde jsou zdravé hranice ve vztazích a v osobním životě. Návrat domů.
Autoři: Cloud, Henry, Townsend, John | Štítky: bezpečí, hranice, konflikt, vztahy
Sekce: Čas známosti
| Tisk
| Poslat článek známému
