K manželství nestačí mít svatbu
26.11.2018
K manželství je zapotřebí vydat se cestou od já k my. „Naše citová dimenze je povolána k lásce, projevující se věrností, vlídností a slitováním,“ uvedl papež František v katechezi věnované šestému přikázání Desatera – „Nezcizoložíš“. Právě věrná láska Kristova osvěcuje prožívání krásy lidských citů.
Přikázání věrnosti je určené všem
Úryvek z listu svatého Pavla Efezským (5, 25b.28.31-32) je revoluční. Myšlenka, že manžel má mít svoji manželku rád, jako Kristus miluje církev, je v rámci tehdejší antropologie revoluční. Představuje možná to nejrevolučnější, co bylo o manželství v kontextu lásky řečeno. Můžeme se ptát, komu je toto přikázání věrnosti určeno? Pouze manželům? Ve skutečnosti je pro všechny, je to otcovské Slovo Boha adresované každému muži a ženě.
Připomeňme, že cesta lidského zrání je cestou lásky a vede od přijímání péče ke schopnosti prokazovat péči, od přijímání života ke schopnosti předávat život. Stát se dospělými muži a ženami znamená naučit se žít snubní a rodičovské vlohy, které se projevují v různých životních situacích jako schopnost vzít na sebe břímě někoho druhého a mít jej rád bez dvojakosti. Jde tedy o globální schopnost člověka, který dovede přijmout realitu a umí navázat hluboký vztah s druhými.
Od sebestřednosti k přemýšlení ve dvou
Kdo je tedy cizoložník, smilník a nevěrník? Je to nezralý člověk, který si ponechává svůj život a interpretuje situace na základě vlastního blahobytu a uspokojení. K manželství proto nestačí mít svatbu! Je zapotřebí vydat se cestou od já k my. Od sólového přemýšlení k přemýšlení ve dvou, od života osamoceného k životu ve dvou. Je to krásná cesta. Dokážeme-li se zbavovat sebestřednosti, pak se každý čin stává snubním: pracujeme, mluvíme, rozhodujeme a setkáváme se s druhými v postoji vlídnosti a obětavosti.
Můžeme tuto perspektivu rozšířit a říci, že každé křesťanské povolání je v tomto smyslu snubní. Kněžství proto, že je v Kristu a v církvi služebným povoláním ve vztahu ke společenství, a to s veškerou sympatií, konkrétní péčí a moudrostí, jež dává Pán. Církev nepotřebuje aspiranty na roli kněžství – ti nejsou k ničemu a lépe je, zůstanou-li doma – avšak potřebuje muže, jejichž srdce se dotknul Duch svatý bezvýhradnou láskou ke Kristově Nevěstě. V kněžství se prokazuje láska Božímu lidu zcela otcovsky a laskavě, silou ženicha a otce. Tak také zasvěcené panenství/panictví v Kristu prožívá věrně a radostně snubní a plodný vztah mateřství a otcovství.
A tak každé křesťanské povolání je snubní, protože je plodem svazku lásky, v níž jsme všichni znovuzrozeni, svazku lásky s Kristem, jak připomněl úryvek ze svatého Pavla. Na základě Jeho věrnosti, Jeho laskavosti, Jeho velkodušnosti s vírou hledíme na manželství a na každé povolání a chápeme tak plný smysl sexuality.
Lidské stvoření – ve své nerozlučné jednotě ducha i těla a ve své mužsko-ženské polaritě – je velmi dobré a předurčené k prokazování a přijímání lásky. Lidské tělo není nástroj rozkoše, nýbrž místo našeho povolání k lásce, a v autentické lásce není místo pro smilstvo a jeho povrchnost. Muži a ženy zasluhují více!
Papež František, Katecheze o Desateru 24. října 2018, nám. sv. Petra, zdroj www.radiovaticana.cz
Autor: František - papež | Štítky: Boží plán, láska v manželství, rozdílnost muže a ženy, růst, sexualita, vztahy
Sekce: Čas známosti | Texty papeže Františka | Věrnost | Sexualita v manželství
| Tisk
| Poslat článek známému
