Autentická láska musí být pokorná i odvážná
22.9.2022
Důležité podněty pro rozvoj partnerského vztahu najdeme v knížce známého italského psychologa a psychoterapeuta Osvalda Poli Můj život beze mne. Hovoří o identitě, o tom, že milovat můžeme jen tehdy, když jsme sami sebou. Když jsme zakořeněni ve svém nitru a darujeme sami sebe.
Podle Osvalda Poli se láska zpřítomňuje, je účinná a lze ji zakusit jen skrze naši identitu. To je důvod, proč je třeba svou identitu ve vztazích uplatňovat, nikoli ukrývat nebo rdousit. Jestliže ji nerespektujeme, vystavujeme nebezpečí i samu možnost prožívat hodnotu lásky. Láska v principu není cit, ale upřímné sebedarování. Všechno, co nám zabraňuje představit se druhému se svými pravými pocity, myšlenkami a názory, činí vztah méně živým a zajímavým, méně láskyplným.
Strach být sám sebou, abych nezůstal sám
Přání „být zadaní“, abychom cítili, že máme jakousi hodnotu, je velmi odlišné od „darování se“ někomu, abychom ho obohatili. Kdo není sám sebou, může možná dát druhému to, po čem touží, ale ne to, co by skutečně potřeboval.
„Kdysi jsem nebyl takový,“ zamýšlí se jeden manžel. „Byl jsem si jistý sám sebou, ale s ní jsem jako ochromený. Abychom se nehádali, naučil jsem se ustupovat, přehlížet věci a říkat si: ,Je to přece jedno.´ Když se hádáme, jsem to vždycky já, kdo udělá první krok ke smíru.“
Ona má silnější charakter a má tendenci se prosazovat, on se podřizuje. Odmítá bojovat za to, o čem ví, že je to pravdivé a správné, popírá svou lepší část. Předstírá smířenost a nechá věci běžet. Není to správné, ale je to snazší a pohodlnější. Za zdánlivou dobrotou se skrývá emoční slabost, strach z hádek, z toho, že se nebude líbit partnerce a že zůstane opuštěný.
Ale láska nevyžaduje zničení vlastní identity, nepřikazuje vymazat svůj smysl pro spravedlnost a pravdu. Manžel teď oslabuje a ničí sám sebe, místo, aby manželce pomohl dozrát. A výsledek? Muž se jí neodváží odporovat a ztrácí tak manželčinu úctu. Úcta může být přiznána pouze tomu, kdo věří v určité hodnoty a je připraven za ně bojovat. Nelze respektovat člověka, který systematicky popírá vlastní přesvědčení.
Jedna manželka vypráví: „Vedle svého manžela se nikdy neodvažuji plně projevit. Držím se zpátky. Jako bych měla strach ze své síly. Neumím se energicky postavit jeho protimluvům. Očekává, že mě to přejde, a to ve mně vyvolává nesnesitelný vztek, téměř ho nesnáším. Pak se donutím přijímat ho takového, jaký je, ale upadám do deprese.
Kdyby záleželo jen na mně, byla bych rozhodnější, postavila bych ho před jeho protimluvy ultimativní cestou, protože on se bez nějakého otřesu ani nehne. Nemohu přece ustupovat pořád jenom já. Musím si dávat pozor na svou vnitřní vzpouru, když vidím, že zase dělá něco, co není dobré.
Položila jsem si otázku, proč se to neodvážím udělat, a odpovídám si: Mám strach být sama sebou, protože se bojím, že mě opustí. Kdybych ale čelila problémům našeho manželství tak, jak to cítím uvnitř, nejsem si jistá, jestli bych se mu ještě líbila. Mohl by odejít a já bych tak rozbila manželství.“
Starost o to, aby manželství fungovalo, leží pouze na ní. Ale partnerský vztah nemůže růst bez toho, aby se oba snažili více se navzájem chápat a dělat „správné věci“. Nelze zavírat oči nad tím, co není v pořádku. Potlačené nebo nevyřčené věci živí nesnášenlivost a pocity hořkosti. Potlačování vlastní identity vede nakonec k „výbuchu“, k traumatickému řešení vztahu, když jeden z partnerů už nemůže dál.
Nelze stále jen umlčovat vnímání toho, co je správné a pravdivé, aniž by člověk popíral nejhlubší a nejdůstojnější část své osobnosti. Shovívavost může být převlečená za dobrotu, zatímco pravým důvodem, proč se člověk neodváží být autentický, je strach, že se svému protějšku znelíbí a že zůstane sám. Pro ozdravění vztahu je proto důležitější učit se nést důsledky své autentičnosti, a ne se snažit jim za každou cenu vyhnout.
Láska bez pravdy neexistuje
Autentická láska k druhému vyžaduje vysvětlovat vlastní úvahy s pokorou a odvahou spíše než odmítat snahu o zlepšení vztahu. Láska nám velí, aby se věci říkaly s jemností a ve vhodnou chvíli, aby se volily vhodné způsoby sdělení, ale aby se pravda nekrátila. Láska bez pravdy neexistuje. Proto nedostatek upřímnosti ve vztahu nemůže být ospravedlněn tím, že bylo třeba respektovat citlivost toho druhého.
Zde máme svědectví, jak od doby, kdy se oba partneři rozhodli být sami sebou, vztah ožívá:
„Se svou manželkou teď vedu intenzivnější dialog,“ vypráví manžel. „Nyní problémy víc rozebírám, snažím se jít věcem na kloub, jít k jádru věci. Stojím si za svými názory razantněji, ale mám je promyšlené a někdy se mi též daří manželku přesvědčit.
Předtím jsem jen mlčel, vždycky jsem všechno rychle ukončil větou: ,O.K., máš pravdu,´ i když jsem si to ve skutečnosti nemyslel. Vše jsem rychle utnul a nenamáhal jsem se říci jí, co si opravdu myslím. Když se mě zeptala: ,Co je s tebou?´ Já na to: ,Nic!´
Nikdy jsem do vztahu nedával nic ze sebe, neživil jsem ho. Říkala mi: ,Nejsi iniciativní.´ Nechával jsem totiž všechno na ní, ze strachu, že udělám chybu. Musela mi páčit slova z úst, chtěla-li slyšet můj názor.
Nyní se učím nedržet se tolik zpátky, reagovat spontánněji, nedělat věci jen proto, abych něco dělal – aniž bych se do nich skutečně vložil. Dokonce mám chuť s ní diskutovat a vzájemné výměny názorů se mi líbí. Mohu se od ní naučit tolik věcí, její osobnost mě obohacuje. Chci živit její identitu, místo abych ji dusil. Učím se radovat z toho, jaká je. Cítím, že miluji její způsob bytí, nechci ji už milovat jen ve vztahu ke svým potřebám.“
S odvahou být sám sebou vlastně tento muž ctí i svůj slib milovat partnerku. Jejich vztah dostává novou mízu, a naplňuje se tak příslib šťastného manželství.
Podle knížky Osvaldo Poli: Můj život beze mne. Hledání vlastní identity. Karmelitánské nakl.
Autor: Poli, Osvaldo | Štítky: identita, láska, růst, strach, úcta, uzdravení manželství, vztahy
Sekce: Čas známosti | Úcta | Láska | Krize v manželství | Povzbuzení
| Tisk
| Poslat článek známému
