Antropologický základ manželství a rodiny

24.9.2008

Manželství a rodina nejsou ve skutečnosti náhodnou sociologickou konstrukcí, ovoce zvláštních historických a ekonomických situací. Naopak: otázka správného vztahu mezi mužem a ženou má svoje kořeny v nejhlubší podstatě lidského bytí a může nalézt svoji odpověď pouze jen když vyjde odtud. Nemůže být oddělena stará a stále nová otázka člověka o sobě samém: Kdo jsem? Co je člověk?

 A tato otázka nemůže být oddělena od otázky po Bohu: Existuje Bůh? Kdo je Bůh? Jaká je jeho skutečná tvář? Odpověď Bible na tyto dvě otázky je jednotná a souvisí: člověk je stvořen k Božímu obrazu a Bůh sám je láska. Proto povolání k lásce je to, co člověka činí autentickým obrazem Božím: stává se podobným Bohu v míře, v níž se stává někým kdo miluje.

Z tohoto základního spojení mezi Bohem a člověkem vyplývá další: nerozlučitelné spojení mezi duchem a tělem: člověk je ve skutečnosti duše, která se vyjadřuje v těle a tělo, které je oživováno nesmrtelným duchem. Také tělo muže a ženy má tedy, abych tak řekl, charakter teologický, není prostě jen tělem, biologickým prvkem, ale je vyjádřením a naplněním našeho lidství. Stejně tak lidská sexualita není mimo naše lidské bytí, ale náleží jí. Pouze jen když je sexualita integrovaná v osobě, je schopná dát smysl jí samotné.

Tak ze dvou spojení, člověka s Bohem a v člověku těla a duše, z toho vyvěrá třetí: totiž spojení mezi osobou a institucí. Celek člověk totiž zahrnuje rozměr času a když člověk řekne „ano“, jde za přítomný okamžik. „Ano“ ve své úplnosti znamená „vždycky“, tvoří prostor věrnosti. Pouze v ní může růst ona víra, která dává budoucnost a umožňuje, aby děti, plody lásky, věřili v člověka. Svobodné „ano“ se tedy ukazuje jako svoboda, schopna na sebe vzít to, co je konečné: největším výrazem svobody tedy není shánění rozkoší, aniž by se někdy došlo k opravdovému rozhodnutí; je to naopak schopnost rozhodnout se pro konečný dar, v němž svoboda, tím že se dává, znovu plně nachází sama sebe.

Konkrétně osobní a vzájemné „ano“ muže a ženy rozevírá prostor pro budoucnost, pro autentické lidství každého, a zároveň je zaměřeno na dar nového života. Proto toto osobní „ano“ musí být také veřejně odpovědné „ano“, jímž manželé na sebe berou veřejnou odpovědnost věrnosti. Vždyť nikdo z nás nepatří výlučně sám sobě: a tedy každý je povolán, aby ve svém nitru vzal a sebe veřejnou odpovědnost. Manželství jako instituce není tedy nepatřičné vměšování společnosti nebo autority, nějaká zvnějšku uložená forma; naopak je to vnitřní požadavek manželské smlouvy lásky.

Benedikt XVI., projev na diecézním sympoziu o rodině v Římě 2005, překlad celého projevu na http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=3944.

Autor: Benedikt XVI.  |  Štítky: antropologie, Boží obraz, dokumenty - církevní, rodina, spiritualita, stvoření  
Sekce: Antropologie manželství | Manželská spiritualita   |   Tisk   |   Poslat článek známému