Manželství a rodina: božský plán a jeho lidské naplnění ve Starém zákoně

15.5.2008

1. Božský plán

Víme, že kniha Genesis obsahuje dvě různé zprávy o stvoření prvního lidského páru, jak se odvozují od dvou různých tradic: od tzv. jahvisty (10. století před Kristem) a od mladší tradice zvané „kněžský kodex“ (6. století před Kristem).

V kněžském kodexu (Gn 1,26-28) jsou muž a žena stvořeni oba v jediném okamžiku, nikoli postupně. Mužské a ženské bytí je uvedeno do vztahu k bytí Božím obrazem: „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, k obrazu Božímu ho stvořil; stvořil je jako muže a ženu.“ Prvotním účelem manželského pouta muže a ženy se stane plodnost a zaplnění země.

V jahvistické tradici (Gn 2,18-25) je žena vzata z muže; stvoření obou pohlaví je chápáno jako lék na samotu: „Není dobré, že je člověk sám. Udělám mu pomoc, která by byla jeho protějškem.“ Faktor sjednocení je zdůrazněn více než faktor plodnosti. „Proto muž opustí svého otce i svou matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.“ Každý z obou je ve vztahu k vlastní sexualitě a vůči druhému partnerovi svobodný: „Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se.“

Ani jedna z obou zpráv ovšem nehovoří o jakékoli podřízenosti ženy muži v situaci před pádem. Oba jsou na téže úrovni naprosté rovnosti, přestože je to muž, který se ujímá iniciativy, přinejmenším v podání jahvisty.

Nejpřesvědčivější vysvětlení tohoto božského „vynálezu“ rozdílnosti obou pohlaví jsem přesto neobjevil u některého z biblických exegetů, nýbrž u básníka, u Paula Claudela:

„Muž je hrdá bytost; nebylo jiné cesty, jak ho dovést k porozumění bližnímu, než před něho postavit tohoto bližního v těle. Nebylo jiné cesty, jak mu dát poznat, co je to závislost a potřebnost, než prostřednictvím zákona jiného a odlišného stvoření (ženy) nad ním, na základě prosté skutečnosti její existence.“

Otevřít se jiné společnosti znamená učinit krok směrem k otevření se bližním a také tomu Jinému s velkým „J“, totiž Bohu. Manželství se zrodilo ve znamení pokory; je to uznání závislosti, a tím i podmíněnosti člověka jakožto stvoření.

Zamilovat se do ženy nebo do muže znamená vykonat nejradikálnější akt pokory. Znamená to stát se ve vztahu k druhému žebrákem a říci: „Sám se sebou si nevystačím, potřebuji to, že jsi.“ Jak prohlásil Schleiermacher: Spočívá-li podstata náboženství v pocitu naprosté závislosti na Bohu, pak je lidská sexualita základní školou víry.

Až dosud jsme uvažovali o Božím plánu. Zbývající biblický text ale nemůžeme vysvětlovat bez toho, aniž bychom k textu o stvoření připojili také zprávu o pádu člověka, zvláště pak slova, která byla určena ženě: „Velice rozmnožím útrapy tvých těhotenství; v  bolestech budeš rodit své děti, ale přece budeš toužit po muži, a on ti bude vládnout.“ Nadvláda muže nad ženou je tedy součástí hříchu člověka, nikoli původním Božím záměrem, Bůh ji (rozuměj nadvládu muže nad ženou) těmito slovy předpovídá, avšak neschvaluje ji.

2. Dějinný výklad Božího plánu

Bible je kniha jak lidská, tak božská, a to nejen proto, že má dva autory: Boha a člověka, nýbrž také proto, že popisuje Boží věrnost a nevěrnost člověka, jak se v textu navzájem prolínají: Je to mimořádně dobře patrné, porovnáme-li si Boží plán pro manželství a rodinu s tím, jak je tento plán převáděn do života v dějinách vyvoleného národa.

Bude užitečné uvědomit si lidské nedostatky a zmatky, abychom nebyli příliš zaskočeni tím, co se děje okolo nás, a také tváří v tvář faktu, že manželství a rodina jsou instituce, které se přinejmenším v čase podrobují vývojovým proměnám – tak jako každá jiná skutečnost sociálně-společenského a náboženského života. V dalším pokračování knihy Genesis Kainův syn Lámech porušuje zákon monogamie a bere si dvě manželky. Noe se svou rodinou se jeví jako čestná výjimka v prostředí všeobecné amorality a dekadence té doby. Dokonce i praotcové Abrahám a Jákob mají děti s více ženami. Mojžíš povoluje rozvod; David a Šalomoun si vydržují už skutečný harém.

K odchylkám dochází ovšem, jak už to bývá, spíše ve vyšších společenských vrstvách, mezi vládnoucí skupinou než u obyčejných lidí, u kterých byla původní představa monogamního manželství pořád ještě normou, nikoli výjimkou. Abychom si dokázali utvořit představu o vztahových a rodinných hodnotách respektovaných a žitých v Izraeli, můžeme si posloužit některými mudroslovnými texty: žalmy, příslovími a texty Ježíše Siracha. Mohou nám pomoci více než historické spisy (které se právě většinou zabývají vůdci národa). Vrhají totiž světlo na manželskou věrnost, na výchovu dětí a na úctu k rodičům. Tato posledně jmenovaná hodnota je jedním z desatera přikázání: „cti otce a matku“.

Odklon od původní myšlenky můžeme pozorovat spíše na chápání manželství jako takového než na jednotlivých individuálních přestoupeních. Hlavní odchylka se týká dvou zásadních bodů. Prvním je to, že manželství přestává platit jako cíl a namísto toho se stává pouhým prostředkem.

Starý zákon se obecně dívá na manželství jako na „patriarchální mocenskou strukturu, která sloužila v první řadě k zachování rodinného klanu“. V tomto smyslu musíme chápat i zřízení levirátu (levirátní manželství = vdova se nesmí vdát mimo rodinu, nesmí si vzít nikoho jiného než bratra svého zemřelého manžela, Dt 25,5-10), konkubinátu (Gn 16) a přechodné polygamie.“ Ideál celoživotního společenství muže a ženy založený na vzájemném osobním vztahu neupadl v zapomnění, ale stal se méně důležitým než dobro spočívající v potomstvu.

Druhá velká scestnost se týká situace žen. Na počátku je žena partnerkou muže, obdařena toutéž důstojností, jenže postupně se víc a víc ukazuje jakožto bytost muži podřízená a jako někdo, kdo jen vykonává pro muže určitou funkci. Dá se to vyčíst dokonce i z proslulé chvály ženy v knize Přísloví: „Ženu statečnou kdo nalezne? Je daleko cennější než perly“ (Př 31,10). Je to chvalozpěv na ženu, jejíž existence je opodstatněna výhradně uspokojováním potřeb muže. V závěru to znamená: Šťastný je muž, který vlastní takovou ženu! Tká mu nádherné oděvy, je pýchou jeho domu, umožňuje mu chodit se vztyčenou hlavou mezi přáteli. Dovedu si představit, jak nesmírně by ženy dnes byly nadšeny takovou chválou!

Proroci sehráli velice důležitou roli v tom, že vrhli nové světlo na původní Boží plán s manželstvím. Vděčíme za to především Ozeášovi, Izaiášovi a Jeremiášovi. Ti totiž trvali na přesvědčení, že jednota muže a ženy symbolizuje Boží smlouvu s vyvoleným národem. Následně opakovaně osvětlovali hodnoty vzájemné lásky, věrnosti a nerozlučitelnosti, jak jsou charakteristické pro lásku Hospodina k Izraeli. Všechny fáze a trampoty manželské lásky jsou líčeny právě v této souvislosti a jsou použity k jejímu výkladu: krása lásky v prvotní fázi zamilovanosti a namlouvání (srov. Jer 2,2), plnost radosti svatebního dne (srov. Iz 62,5), tragédie rozchodu (srov. Oz 2,4) a nakonec nadějí překypující znovuzrození původního pouta lásky (srov. Oz 2,16; Iz 54,8).

Malachiáš poukazuje na kladný účinek, jaký by mohlo mít prorocké poselství na lidské manželství, především pak na situaci žen. Píše: „Protože Hospodin je svědkem mezi tebou a manželkou tvého mládí, které ses stal nevěrným, ačkoli byla tvou družkou, s níž jsi uzavřel smlouvu. Nezpůsobil Bůh, že jste jedno tělo a jeden duch? A nežádá tato jednota potomstvo od Boha? Dejte si tedy pozor na svůj život; nebuď nevěrný manželce svého mládí!“ (Mal 2,14-15).

Ve světle této prorocké tradice bychom měli číst i Píseň písní. Ta představuje znovuzrození pohledu na lásku jakožto erós – přitahování muže ženou (v tomto případě výslovně i přitahování ženy mužem); je to nejstarší zpráva o stvoření.

Na druhé straně je ovšem na omylu určitá část moderních exegetů, kteří se pokoušejí interpretovat Píseň písní výlučně v souvislosti lidské lásky jednoho muže k jedné konkrétní ženě. Autor Písně písní vychází z niterné zkušenosti náboženských dějin svého národa, ve kterém proroci přirovnávají lidskou lásku ke svazku Boha a Izraele. Jak bychom se mohli domnívat, že by autor Písně písní toto všechno prostě jen tak hodil za hlavu? Mystická interpretace Písně písní, kterou si zamilovala tradice Izraele stejně jako později církev, nebyla tedy vyčtena z textu až někdy později, nýbrž je v něm do značné míry implicitně obsažena. Naprosto vzdálena myšlence odtrhovat tento mystický význam od lidské lásky, propůjčuje mu naopak novou krásu a slávu.

Autor: Cantalamessa, Raniero  |  Štítky: bible, Boží plán, manželství, rodina, sexualita, Starý zákon  
Sekce: Manželství a Bible   |   Tisk   |   Poslat článek známému