Životní rodinný cyklus
16.5.2019
Život manželství můžeme rozčlenit do několika etap. Zde vyjdeme z celkem jednoduchého dělení:
Manželský pár bez dětí
V této fázi se nejprve řada manželů učí navzájem sžívat ve společné domácnosti (i když tento předpoklad dnes zdaleka neplatí obecně, mnozí spolu žijí už delší dobu). Vztahy jsou na první pohled poměrně jednoduché v tom směru, že jde pouze o vztah ve dvojici. Tato situace také manželům dovoluje udržovat nebo rozvíjet společenské kontakty, věnovat se koníčkům, cestovat apod. Méně jednoduchým se tento stav stává ve chvíli, kdy manželé touží po dítěti, které nepřichází, případně jsou ujištěni o tom, že početí dítěte je nepravděpodobné nebo nemožné. Tato nenaplňovaná nebo nesplnitelná touha bývá pro manželství velkou zátěží, kterou navíc muž a žena vnímají a prožívají do jisté míry odlišným způsobem.
Rodina plodící děti
Tato etapa začíná narozením prvního dítěte, a to znamená zásadní změnu v uspořádání života. Představuje podstatnou změnu sociálního postavení ve společnosti – z manžela se stává rodič a samozřejmě má také vliv ekonomický, mnohdy ne právě zanedbatelný. Mění se také určitým způsobem vzájemný vztah manželů: i když je dítě oběma milováno, je to nový objekt lásky a pozornosti, vstupující také do vzájemného vztahu muže a ženy, který může být pociťován jako konkurence. Je známou skutečností, že dítě (a ještě více nemocné dítě) silně přitahuje pozornost matky a muž se cítí být na okraji pozornosti, a tak přímo nebo nepřímo zanedbáván.
Rodičovství přináší řadě lidí velké životní naplnění, ale současně znamená v dnešní společnosti velkou ekonomickou zátěž a velkou změnu v možnostech sociálních kontaktů a profesního uplatnění a tato změna může být považována za značně tíživou.
Rodina se školními dětmi
Tato fáze života neklade na rodiče jen další finanční a časové nároky, ale klade také nároky intelektuální. Chce-li rodič svému dítěti pomoci, musí toho být svými znalostmi schopen. Kromě toho se manželé mohou velmi lišit jak ve svých pedagogických schopnostech, uplatňovaných vůči dítěti (dětem), tak v představách o tom, jakého druhu a jakého stupně vzdělání by měl potomek dosáhnout. To všechno klade na manžele další nároky, aby se různost jejich schopností, vlastního vzdělání a očekávání vzhledem k výkonům potomka sbližovaly s realitou a sbližovaly u obou navzájem.
Rodina s adolescenty
Lidové úsloví „malé děti – malé starosti, velké děti – velké starosti“ bývá často až nepříjemně realistické. Problémem, který přináší adolescent, není jen různá souhra pubertálních projevů, které má rodič snášet, ale také velká starost o správnou volbu dalšího vzdělávání, tedy typu školy nebo druhu profese, které se vyučí. Tuto starost samozřejmě jinak prožívá rodič a jinak adolescent. Zde se také mohou vyhrotit rozličné představy otce a matky o další životní cestě dítěte. Ve svých reakcích vůči dítěti i vůči sobě navzájem by se měli manželé opakovaně vracet k základní zásadě, že dítě nemá naplnit představy rodičů o své vlastní budoucnosti, ale má realizovat své osobní povolání, tedy rozvíjet se podle plánu Božího. Zcela realisticky je zde třeba dodat, že tato věta je i pro řadu věřících rodičů značně vzdálená jejich praktickému jednání.
Rodina vypouštějící mladé dospělé do světa
Ačkoliv si mnoho rodičů i v této fázi dělá o své potomky starost, mívají často malou možnost jejich způsob života ovlivnit nebo jejich rozhodnutí změnit či zvrátit. Pro rodiče nebývá jednoduché uznat, že skončila etapa přímé výchovy a nastává etapa úplně jiná. V ní je rodič především potomkem pozorován a hodnocen, občas žádán o radu, ale současně je „vytlačován“ z pozice toho, kdo bude určovat život mladého člověka. S určitou nadsázkou se dá říci, že rodič se stává vůči životu svého potomka „angažovaným divákem“. Pro manžele bývá často nesnadné, aby si tuto novou roli osvojili oba současně a aby v zásadě oba přistoupili na skutečnost, že nemohou řídit život svého potomka i v případě, že s jeho životními kroky zásadně (a možná z opravdu dobrých důvodů) nesouhlasí. Zejména pro muže bývá velmi obtížné spojit zásadový osobní postoj s ochotou přijímat vlastní vzrostlé dítě v jeho jinakosti. Pro matku bývá zas obtížné sladit bezpodmínečnou mateřskou lásku s nesouhlasem s životní cestou nebo jednotlivými činy potomka. Pro oba rodiče může být velmi nesnadné uvěřit, že je jejich dítě potřebuje, i když je téměř dospělé, navenek dává najevo svou touhu být úplně samostatné. Potřebuje je ovšem jiným způsobem, než když bylo nedospělé.
Rodiče ve středním věku
Zde nastává situace, která je v literatuře často označována jako „syndrom prázdného hnízda“. Rodiče, kteří se těšili, až se nebudou muset starat o své děti, jsou najednou zaskočeni situací, kdy se nemají o koho starat. Toto se může změnit příchodem vnoučat, ale tato situace nemusí nastat. Manželé, kteří léta věnovali velkou část svého času i zájmu dětem, mají v této situaci najednou na sebe až příliš mnoho času. Jejich vztahy jsou nezvykle těsné, protože v nich každodenně nefigurují jejich potomci a vztahy k nim. Pokud se k těmto obtížím přidá ještě ztráta zaměstnání nebo vážná zdravotní obtíž jednoho z manželů, může to znamenat pro manželství vážné ohrožení. Kromě toho se po několika desítkách let společného života může i v křesťanském manželství objevit to, co MUDr. Miroslav Plzák nazývá „manželská koroze“. Je to jakési nepozorované, ale skutečné narušení a uvolňování vzájemných vztahů. I když zde není místo pro všeplatné rady řešící manželské obtíže, je možné poznamenat, že je důležité, aby manželé tuto fázi života pochopili jako přechodnou a nediagnostikovali ji jako konec společného úkolu, společné lásky a společné životní cesty.
Zvlášť tíživá a nebezpečná může tato situace být v případě, kdy manželé (nebo jeden z nich) viděli děti jako hlavní a takřka jediný smysl svého manželství a svého života (toto ohrožuje spíš matky). Potom může být i u věřících lidí prázdnota, která se v takovou chvíli objeví, závažným problémem.
Stárnutí a umírání
I když je dnes stárnutí díky delšímu průměrnému věku Evropanů a zlepšujícímu se zdravotnímu stavu poněkud odsunuto a věk sedmdesáti let zdaleka nemusí znamenat stařeckou nemohoucnost, přináší stáří dříve nebo později zdravotní obtíže a omezuje člověka v jeho soběstačnosti nebo ve schopnostech vykonávat to, nač byl celý život zvyklý. Řadu manželů tyto obtíže sbližují, a navzájem se proto vnímají jako potřebná opora. To manželství samozřejmě prospívá, ale o to těžší je situace, kdy jeden z nich umírá. Jeho životní partner zůstává bez opory, a to ve věku, kdy je pro většinu lidí těžké přijmout jinou životní situaci a přizpůsobit se jí. Pro manželství je ovšem kritické, když se jeden z manželů těší dobrému zdraví a nechce uznat a přijmout, že druhý je na tom podstatně hůře. Pokud jeden z partnerů jakoby „nechce dovolit“, aby ten druhý zestárl a stával se méně schopným v různých projevech života, připravuje mu tak další trápení a budí v něm oprávněný pocit, že ho vlastně opouští, i když je mu stále fyzicky nablízku.
Vdovství
Tuto životní etapu někdo prožívá jako takřka kontinuální smutek, někdo jiný jako úděl, který se snaží statečně zvládnout a konečně jsou lidé, kteří tuto situaci řeší dalším sňatkem. Pro okolí a zejména blízké příbuzné bývá někdy dost obtížné přijmout jak dlouhodobý smutek, tak nové manželství ovdovělých. Je ale třeba trvat na tom, že i starý rodič má právo si svůj život řídit sám a že jeho bolesti nebo těžký pocit samoty za něho nikdo z okolí nenese.
Aleš Opatrný, 5. část textu přednášky pořádané Rodinným centrem v Plzni 15.2.2006,
Štítky: manželství – etapy, zátěžové situace, zákonitosti v manželství, povzbuzení, rodina
Sekce: Rodina s dětmi | Úmrtí partnera | Krize v manželství | Život v manželství
| Tisk
| Poslat článek známému
