Všechny děti žárlí
14.12.2023
Není samozřejmé, aby spolu sourozenci dobře vycházeli. V prostředí rodiny se tomu postupně učí. Úkolem rodičů je přijímat každé dítě takové, jaké je, a podporovat růst jeho osobnosti.
Děti bývají šťastné ve společnosti druhých dětí už od dvou let. Postupně si s nimi dovedou hrát, při hře spolupracovat, přizpůsobit se. Jde o souhru, která znamená začátek mnohých důležitých věcí v lidském životě. Učí se dělit o čas, o místo, o hračky, o myšlenky a plány a samozřejmě i o radost ze společného „díla“. Děti se učí taktikám a praktikám společenských vztahů, musí se osvědčit jako spolupracovník a kamarád. Musí se naučit poznávat povahové vlastnosti druhých dětí, hodnotit jejich počínání a přizpůsobovat jim své chování. To je velká škola praktické psychologie.
Sesazení z trůnu
V prostředí, kde je víc dětí, bývá žárlivost a závist velmi častým jevem. Začíná sesazením prvorozeného dítěte z jeho „trůnu“. Není to snadné pro dítě, ale ani pro rodiče. Snažili jsme se nejstarší dcerku předem na sourozence připravit, vyprávěli jsme si, jak je to s narozením miminka, fotoalbum bylo nejmilejší četbou. Chystaly jsme spolu výbavičku... Ale nepomohlo to. Ve chvílích, kdy jsem sestřičku kojila, zkoušela všechno možné, jenom aby přilákala mou pozornost. Jak ráda bych na otázku: „Žárlí?“ odpověděla: „Nežárlí. Je ze sestřičky nadšená.“ Moc mi pomohla slova dětského psychologa Dr. Jaroslava Šturmy, která se ke mně dostala v pravý čas: „Všechny děti žárlí. Vypořádat se s novou situací je pro ně těžké. Je moc dobře, když tu tíhu nezadržují v sobě, když jde ven. Stejně by se někde projevila.“
Vžít se do role staršího dítěte
Přemýšlím, jak bych se asi cítila já, kdyby mi můj muž zčista jasna přivedl domů mladší ženu a vysvětlil mi, že budeme žít ve třech a já jako ta starší a rozumnější jí budu muset přenechat svoje místo na slunci. Je pochopitelné, že když se všechno doma začne točit kolem miminka, jsou pocity dítěte, které se předtím těšilo veškeré lásce a pozornosti, přinejmenším smíšené. Už během těhotenství slyší: Psst, maminka si musí odpočinout. Budeme mít miminko!“ „Neskákej po mě tolik, miminko to bolí!“ A sotva se nové neznámé stvoření narodí, celé příbuzenstvo se na ně vrhne a zahrne je výkřiky nadšení a dárky. Velký bratr/sestra stojí stranou, zaťaté pěstičky v kapse a hloubá: „Kdo mě to tady chce připravit o moje místo?“ Příbuzní by mohli na staršího sourozence pamatovat s nějakou maličkostí a na návštěvě se věnovat víc jemu. Kojenci v kolébce je jedno, jestli se mu věnují nebo ne, staršímu dítěti však ne.
Čas po návratu z porodnice je kritický, je třeba se intenzivně starat o kojence a přitom tu čeká druhé dítě, které potřebuje lásku a náklonnost právě tak jako miminko. Hodně se se starším sourozencem mazlete, nechte ho pomáhat při přebalování a koupání, snažte se nezavdat mu příčinu k tomu, aby se cítil zanedbávaný. Zkuste spolu s ním, jen vy a on, trávit čas nějakou zajímavou činností, dokud je miminko malé, hodně spí, a tak se to může dařit. Pokuste se, aby to byl čas pravidelný.
Projevy žárlivosti
Některé dítě přes všechnu péči upadne do miminkovského chování a reaguje plačtivě nebo agresivně. Pak je potřeba pomoci mu vyslovit jeho pocity: „Co to s tebou je? Ty asi potřebuješ víc pozornosti.“ Vyslovením svých pocitů dítě líp porozumí samo sobě. Na jednu stranu ho miminko zajímá, má z něj radost a na druhou stranu pro něj nová situace není snadná. Někdy pomůže nechat mu vyzkoušet, že ležet v miminkovském koši není až taková zábava, a že je vlastně prima, být už velký. Starší děti často napodobují mladší sourozence, aby se jim taky dostalo pochvaly a obdivu.
Žárlivost na mladšího sourozence se může projevit i nepřímo: okusováním nehtů, počůráváním, pokakáváním, zvracením nebo jinými příznaky nemoci. Dítě tak podvědomě volá po pozornosti rodičů. Je velký rozdíl v reakcích dětí, pokud se jedná o sourozence různého nebo stejného pohlaví, ale vždy záleží na charakteru daného dítěte. Osvědčily se pohádkové příběhy, na kterých se dá krásně vyprávět o tom, co doma právě prožíváme, například Příběhy pomáhají s problémy – o výchově dětí od tří do osmi let z nakladatelství Portál.
Spravedlnost, ale ne slepá
Žárlivost a závist nás pak provázela průběžně i dál. Když jsme jednoho pochválili, druhý to slyšel jako kritiku. Děti kontrolovaly kdo, kolik čeho dostal, kdo v jakém věku co mohl nebo nemohl. Kdo kdy co měl nebo neměl. Učili jsme se s žárlivostí žít, zpracovávat ji a ovládat. Tak jak děti rostly a byly schopné náhledu. Snažili jsme se o spravedlnost, ale ne mechanicky a slepě. Jsou případy, kdy je třeba měřit všem stejně. Je ale také nutné brát každé dítě jako jedinečnou vyhraněnou osobnost, která vyžaduje individuální péči v odměňování i v trestání. Dětem může být křivděno a je nutné se nad tím zamyslet. Někdy je potřeba, abychom s dítětem jednali s odstupem, jindy abychom trpělivě vysvětlovali. Je taky prospěšné odebrat dětem hračku, o kterou se soustavně perou, ať už spor zavinil kdokoliv. Vinen je totiž nejen ten, kdo začal, ale i ten, kdo se násilím domáhal svého práva. Posiluje to vzájemnou soudržnost a odpovědnost.
Cílem výchovy není stejné chování
Velkým nebezpečím je jednat s dětmi jako se členy skupiny. Cílem výchovy není, aby všechny děti byly stejné a stejně se chovaly, ale aby při vší rozmanitosti byly v životě úspěšné a šťastné. Individuální přístup vyžaduje, abychom děti dobře znali, abychom se zajímali o jejich osobité rysy, abychom se dovedli vcítit do jejich životní situace. Jsou děti mazlivé a nemazlivé, ustrašené, úzkostlivé a jsou děti průbojné, které přitahují nové věci a nutí je k souboji se záhadami života. Individuální je i potřeba jídla a spánku, potřeba podnětů, pohybu, kontaktu s lidmi. Jsou děti vážné a jsou rození smíškové. Pořadí, ve kterém se narodily, z nich také dělá jedinečnou osobnost. Jestliže budeme chtít dítě vtěsnat do svého ideálu, je tu nebezpečí, že něco přeženeme nebo potlačíme. Nesmíme vychvalovat a upřednostňovat kvality jednoho a ponižovat některé dítě před ostatními. Důsledky takové výchovy si ponese po celý život. S individualitou je třeba počítat a respektovat ji, ale také ji cílevědomě vést a rozvíjet. Jednotný návod nebo recept, jak na to, neexistuje, jde přece o jedinečné originály.
Osobnost našich dětí podpoříme tím, že:
● pomůžeme každému z nich najít svou oblast, ve které mohou být dobří.
● čas od času naplánujeme „rande“ s jedním ze svých dětí. Ostatním nebudeme říkat, kam spolu půjdeme, dokud jim samo dítě nepoví o svých zážitcích.
(jš)
Štítky: děti, výchova, vztahy
Sekce: Rodina s dětmi
| Tisk
| Poslat článek známému
