Smysl Vánoc
21.12.2023
Možná trochu nezvyklý příběh přinášíme v čase předvánočním. Jde o autentický vánoční dopis otce, který uveřejnil Stefano Guarinelli, doktor psychologie a kněz milánské diecéze, ve své knize Mezi mužem a ženou. Konkrétní zkušenost druhých nás ve chvíli, kdy jsme se svým trápením sami, může povzbudit.
Drahý Mirku, 25. prosinec se blíží a já jsem se rozhodl, že ti letos o Vánocích napíšu dopis. Často se bezmyšlenkovitě říká, že každý život je dar. Ale život sám o sobě neexistuje, existují jen živé věci, živé bytosti. A to, jak se někdy život ve věcech či bytostech projevuje, může člověku dokonce nahánět strach. Drahý Mirku, dnes už určitě víš, že se to týkalo i tebe pár měsíců předtím, než ses narodil.
Už to nikdy neřekneme
Byli jsme celí vyděšení a nemohli tomu uvěřit. Slovům lékaře jsem nejdřív vůbec nerozuměl, ale zněla zlověstně: trizomie dvacet jedna. Otočil jsem se ke tvé matce. Hrome! Bylo mi jasné, že ona bude hned vědět, co ta slova znamenají, vždyť o těhotenství a vývojových vadách přečetla snad všechno. Tušila to předem? Nevím, možná ano, občas nás přece lidi strašili: „První dítě ve dvaačtyřiceti...hm.“ Jistě už jsme nebyli nejmladší, ale když ty jsi pořád nepřicházel!
A tak tvá matka jen vydechla: „Down...“ To slovo jsem znal i já. Lékař to – potichu s účastí – potvrdil: „Ano, vaše děťátko je postiženo Downovým syndromem.“
„Je mongoloidní!“ vyhrkl jsem plný vzteku a bolesti. Ještě dnes se za to stydím a prosím tě o prominutí. Lékař mě za ta slova hned pokáral. Přísně se na mě podíval a rozhodně prohlásil: „Tohle už nikdy neříkejte!“
Tvá matka, která to slovo ani tehdy, ani nikdy v budoucnu nevyslovila, se mě zastala: „Už to nikdy neřekneme.“ Postavila se za mě a spolu se mnou převzala odpovědnost za ten hrozný výraz. Ještě ses ani nenarodil, a už jsi způsobil malý zázrak: já a tvoje matka jsme měli za sebou spoustu hádek o to, co kdo řekl a neřekl a dokázali jsme se o to přít celé dny. Tentokrát bylo jasné, že jsem to řekl já, ale ona nepoužila „ty“, ale „my“. Další zázraky se bohužel nekonaly. V oněch měsících mezi sdělením diagnózy a tvým narozením se nám honila hlavou spousta věcí: od absurdních pocitů viny po pochybnosti a smutné vyhlídky. Často se mi stávalo, že jsem se hádal dokonce i s Bohem. Tvoje matka to prožívala jinak. Chápu, že pro ni jsi tu už byl, kdežto pro mě jsi zatím představoval jen problém. Velký problém. Ale jakmile jsem tě pár minut po porodu spatřil na vlastní oči, všechno se změnilo: vždyť se narodil můj syn!
Hleděl jsem na tebe a pak jsem tě k sobě přitiskl, díval jsem se, jak klidně a plný důvěry ležíš v klíně své šťastné a hrdé matky, a všechny pochybnosti, pocity viny a neodbytné nikam nevedoucí hledání příčin byly rázem ty tam. Na mé životní cestě se přede mnou náhle vynořil obtížný výstup. A já jsem měl chuť vyšplhat až nahoru! Bylo to tvrdé, teď už to víš. Když řeknu, že s tebou se náš život změnil, je to jen půl pravdy.
V čem spočívá štěstí
Nestydím se za to, že i já – stejně jako snad všichni rodiče jsem snil o tom, že budu mít krásné zdravé dítě, které s úspěchem vystuduje a které nás – až dospěje a my zestárneme – obdaruje vnoučaty. Ve skutečnosti jsi přišel pozdě a takový, jaký jsi byl, a odešel jsi hodně brzo. Tvoje srdíčko se rychle unavilo, a v pouhých dvaceti šesti letech nastal čas, aby ses vrátil tam, odkud jsi přišel. I to nám řekli už dávno předtím: lidé s Downovým syndromem bývají často nemocní a mívají vážné zdravotní problémy. Ale pro nás už tehdy slovo Downův syndrom znělo cize, pro nás jsi byl a stále jsi jedině Mirek.
Dnes ráno sněží a mně se z paměti vynořila vzpomínka na to, jak jsme tě vzali poprvé do hor, abys viděl sníh. Občas uvažuji o tom, v čem spočívá štěstí. Nemůžu si pomoci, pod slovem „štěstí“ si vždy představím tvůj rozzářený obličej, ruce, bořící se do bílé peřiny, tělo, kutálející se po sněhu a tvou matku, jak neví, jestli se má smát nebo se děsit, že jsi celý promočený a kdovíjaké následky by to mohlo mít pro tvé zdraví. Tehdy jsem si pomyslel, že jestli existuje ráj, musí se podobat tváři mého syna.
Jak víš, bude tvé matce i mně brzy sedmdesát. S tebou a pro tebe jsme hodně trpěli, ale prožili jsme také spoustu radosti. Moc nám chybíš. Nikdo z „normálních lidí“ by nevěřil, že tak „nedokonalé“ dítě může přinést tolik dobra. V den tvé smrti jsme najednou pochopili, v čem je pravý smysl Vánoc: Bůh se stal člověkem.
Když se tvá matka a já ohlížíme zpět, víme s jistotou, že jsme prožili těžký, ale plný a pravdivý život. Nyní však spíš hledíme dopředu a toužíme se s tebou znova setkat. Doufám jen, že v ten den bude v ráji sněžit.
Tvůj otec.
Podle Stefana Guarinelli: Mezi mužem a ženou. Karmelitánské nakladatelství 2009.
Autor: Guarinelli, S. | Štítky: děti, otec, zázrak, rodičovství, těžké situace
Sekce: Rodina s dětmi | Plodnost | Povzbuzení
| Tisk
| Poslat článek známému