Respekt je elixírem života
26.6.2023
Důležitá a především sociální potřeba každého člověka je respekt. Každá potupa, každá forma verbálního násilí v nás vyvolává strach, stud a pocit viny. Naše potřeba respektu, úcty a uznání pak není naplněna. Proto stojí za zamyšlení jak budovat respektující vztah k dětem i vnoučatům.
Respekt, znamená vcítit se do druhého člověka – nezávisle na věku: soucítím s tebou, slyším tvoje přání a chci také, ať vyslechneš ty mě.
I děti potřebují tuto podobu respektu. To, že se dokážeme vcítit do dětského emočního světa a známe potřeby a přání dítěte, však neznamená, že všechna jeho přání splníme. To se často zaměňuje. Domnívám se, že proto je pro nás tak těžké vcítit se do druhých, když jejich přání nechceme nebo nemůžeme splnit.
Respektovat neznamená podřídit se
Bohužel se pojem respektu ve výchově dětí i dnes ještě často používá jednostranně. „Děti mají starší lidi respektovat“ zpravidla znamená, že se mají podřídit. Považuje se za neuctivé odporovat, být jiného názoru, mít jiná přání a navrhovat jiná řešení. Když chce mít děda klid, musí být děti zticha; pokud zticha nejsou, jsou odsouzeny za to, že se k dědovi chovají neuctivě. Vyjednávání na stejné úrovni často v myšlení starších generací nebývá zakotvenou.
Záměna respektu a podřízení proto nezřídka vede k přerušení styků v rámci rodiny. V situaci, kdy děti nesplňují očekávání, která jsou považována za projev respektu, než aby poslouchaly výčitky, radši se stáhnou.
„Nenávidím tě!“ křičel čtyřletý Oskar na svého dědečka bez zjevného důvodu. Děda, rozzlobený a zraněný těmito slovy, se stáhl. Nechápal, že Oskar svými slovy vyjádřil velké trápení a něco od něj potřebuje, ať už podporu, pozornost, nebo jednoduše jen kontakt. Pro dědu to byla jasná necitlivost, něco, co by si on jako dítě určitě nikdy nedovolil. Co v něm doznívalo, bylo: „Děti jsou dnes hrozně nevychované!“
Když děti tak jako malý Oskar svými pocity takto zraňují jiné, jsou jejich emoce přesto opravdové. Oskar byl vzteklý. Dospělí nemůžou očekávat, že děti dokážou vyjádřit svoje pocity adekvátně, a nabručeně se stáhnou. Děda se zbavuje viny za svou uraženost: „Vnuk vůči mně nemá žádný respekt.“ Jak se má jeho vnouček takhle naučit zacházet se svým emočním světem? Jak by se Oskar cítil, kdyby děda nereagoval uraženě, ale vstřícně: „Jsi vzteklý, protože bys chtěl, abych se o tebe staral?“ Nezáleží na tom, co by Oskar odpověděl, v každém případě by se naučil, že se jedná o jeho pocity a že dědeček nemůže za to, že on má vztek.
Děti vyjadřují svoje trápení různě. Některé vědí, že slova můžou zranit a že mají velký vliv. Jiné doufají, že se jim agresí a násilím dostane pokud možno co největší pozornosti v jejich situaci.
Vlídná pozornost k pocitům nás přivede na stejnou úroveň
Zůstat v tak vyhrocené situaci v klidu někdy není vůbec jednoduché. Ale rozzlobit se, křičet, nebo dokonce použít fyzické násilí je jen známkou toho, že nemáme pod kontrolou své vlastní emoce. V generaci prarodičů bylo v mnoha rodinách běžné reagovat na negativní pocity ještě silnějšími negativními pocity. Když si prarodiče přiznají, že jsou frustrovaní, a věnují svým vlastním pocitům vlídnou pozornost, dostanou se při setkání s dětmi na stejnou úroveň. I prarodiče smí vyslovovat svoje pocity, přání a potřeby. Mám tu zkušenost, že pokud to řeknou otevřeně a upřímně, pak děti začnou velmi rychle spolupracovat, chtějí naši lásku a naši podporu. Věta „Nedělej tohle a nedělej tamto“ se změní v přání, v dohodu na dobrém řešení.
Dvouletá vnučka ráda skáče na pohovce. Děda nemá rád, když se skáče na pohovce. A navíc má strach, že se vnučka zraní. Takže se drží fráze z minulosti: „To se nedělá.“ Jiné by bylo, kdyby poznal, že vnučka teď chce skákat, že potřebuje pohyb, a nabídl jí jiné pohybové hry. „Víš, když skáčeš na pohovce, mám strach, že si něco uděláš, protože pohovka je úzká. Mohla bys uklouznout a spadnout na stůl. Pojď radši půjdeme skákat do předsíně.“ A vnučka se jako každé malé dítě nechá okamžitě motivovat k něčemu jinému. Místo zákazů a příkazů je vždy lepší říct, co bychom radši chtěli místo toho. Podporuje to dobré vztahy a spíš dosáhneme toho, co chceme.
Klaďte si stále stejné otázky: Co teď zrovna opravdu chci a co chce moje vnouče? Dopřejte si tento čas a pozornost. Můžeme tak zabránit frustraci a hněvu nebo je alespoň rychle rozptýlit. Vnoučata u nás nejsou stále, a když tu zrovna jsou, pak v každém případě stojí zato se jim opravdu věnovat, reagovat na ně, vnímat je. To je něco, co naše potomky posílí na celý život.
Gundi Mayer-Rönne, Carina Manutscheri: Nová role: Babička. Veselý, uvolněný a respektující vztah k vnoučatům. Portál, 2023.
Autoři: Manutscheri, Carina, Mayer-Rönne; Gundi | Štítky: děti, pocity, prarodiče, respekt
Sekce: Rodina s dětmi
| Tisk
| Poslat článek známému
