Prázdninové objevy
1.7.2024
Ve chvíli, kdy jsme přijali první dítě, osmiletou Helenku, do pěstounské péče, stala se naše běžná česká rodina se dvěma dětmi rodinou pěstounskou.
S přijetím holčičky se mnoho změnilo, mimo jiné jsme se díky tomu stali i rodinou hostitelskou. Helenka totiž měla v dětském domově kamarádku a my jsme nechtěli přátelství přerušit. Markéta byla jedinou Helenčinou spojkou do minulosti.
Ústavní dítě
Markéta žila v dětském domově s několika sourozenci téměř celý dosavadní život. Musím se přiznat, že když k nám přijela na prázdniny, měla jsem trochu malou dušičku, jak budeme dvanáctileté děvče zvládat. To jsem ještě netušila, co je to ústavní dítě. Markéta byla hrozně ochotná, hodná, vděčná za všechno, ale jako z jiné planety.
„Myslíš, že bys mohla nachystat čaj?“ zeptala jsem se jí. Hned poslušně odklusala do kuchyně a za chvíli se vrátila celá rozpačitá. „A kde je, teto, ten čaj?“
„No, musí se uvařit. Voda teče z kohoutku, tady je konvice a tohle je čaj,“ ukázala jsem na sáčky s čajem.“
„Tohle není čaj,“ protestovala, „ten tak nevypadá.“
„A jak, prosím tě, vypadá?“ divila jsem se.
„No, přece – je v konvici a teče!“
Poprvé u nás viděla celý bochník chleba. Do té doby žila v přesvědčení, že se chleba vyrábí nakrájený. Když jsme jeli na výlet vlakem, informovala jsem děti: „Má deset minut zpoždění.“
„Jak to víš?“ žasla.
Ukázala jsem jí tabuli s odjezdy vlaků, byla úplně u vytržení, že existuje něco takového. „To si můžeš přečíst, kdy sem přijede vlak a kam pojede, že jo?“ jásala a dokázala se tímto kouzlem bavit až do příjezdu našeho vlaku.
Po obědě přišla s dotazem: „Kdy končí polední klid?“
„A co teď děláš?“ zeptala jsem se. „No, kreslím si.“
„Tak až si přestaneš chtít kreslit, skončí polední klid.“
„To přece nejde,“ protestovala. „TY mi musíš říct, kdy končí polední klid!“
„Tak třeba ve dvě.“ Spokojeně se vrátila do pokoje, teda ona NA pokoj. Ve dvě hodiny přišla. „Teto, co mám dělat teď?“
„Co chceš.“ Nepochopitelné, takový zmatek ještě nezažila. Ona si NEUMĚLA dělat, co chce! Celý život jí říkali, co má dělat, a teď najednou tohle!
Ve středu přišla celá poplašená: „Teto, je středa!“
„No a co?“ nechápala jsem. „Ve středu se přece myjou vlasy!“
„Tak si je umyj,“ navrhla jsem. Celé odpoledne se potom chodila dívat na hodiny.
„Co vyhlížíš?“ zajímalo mě.
„No říkala jsi, že si mám umýt vlasy. A na mě je řada ve čtyři!“
„Ale Markéto,“ namítla jsem, „tady si přece můžeš umýt vlasy třeba hned. V koupelně teď nikdo není.“ Zase ten zmatek v očích.
Kotva v životě
Když Markéta odjela, uvědomili jsme si, co všechno jsme jí dali. Poprvé zažila normální život v normální rodině. Začala nám psát nečitelné dopisy plné chyb, ale také plné vzpomínek, nadšení a radosti. Paní ředitelka nám v září volala a děkovala za to, co jsme pro Markétu udělali. Řekla nám, jak nesmírně jí to pomohlo v sebehodnocení, vnímání světa, jak se těší na naše dopisy a ohromně se zlepšila ve škole.
Tehdy jsme změnili úhel pohledu. Dosud jsme žili v představě, že přijmeme do naší rodiny děti, které nikoho nemají, a dál budeme žít jako sice trochu nestandardní, ale svým způsobem „uzavřená“ rodina. Ale to léto jsme pochopili hloubku problému dětí vyrůstajících v dětském domově. Uvědomili jsme si, jak málo je přijmout jedno, dvě, tři děti do pěstounské péče! Spousta dětí v domovech šanci nedostane – a pár dní strávených v normálním rodinném prostředí je pro ně ohromná deviza.
Markéta byla prvním dítětem dlouhodobě žijícím v ústavní výchově, které jsme potkali a doprovodili do dospělosti. Provdala se za moc milého chlapce a žije s ním u jeho rodičů. Je z ní dobrá hospodyňka, ochotná, pracovitá, svědomitá. Týden před svatbou přijela i se svým nastávajícím na návštěvu, popovídat si, ukázat ho, dostat požehnání. Jsme pro ni širší rodinou, kterou nikdy neměla. Kolikrát jen mi už jako dospělá telefonovala, aby se poradila, jak se vaří lečo nebo co má dělat, když se jí něco přihodilo v práci anebo si jenom tak popovídat.
Po Markétě přišly další děti, které k nám jezdily na hostitelské návštěvy, nejprve Šárka a po ní Tomáš. I jim jsme se stali širší rodinou, kterou tolik potřebovali ke svému vývoji.
Dagmar Zezulová, napsáno pro týdeník Naše rodina 2009/ 27.
Autorka je lékařka, vychovala dvě vlastní děti, čtyři měla v pěstounské péči a tři v hostitelské péči. Napsala knihy: Domov je místo, odkud tě nevyhodí a Pěstounská péče a adopce. Společně s kamarádkami založila organizaci Děti patří domů.
Co je hostitelská péče
Hostitelská péče je dosud málo zmapovaným a poměrně náročným způsobem pomoci dětem v ústavní výchově. Předpokládá dobrou spolupráci obou výchovných prostředí – rodiny a dětského domova. Občanské sdružení Děti patří domů si ve svém projektu Labyrint klade za cíl nejen rozvoj hostitelské péče, ale zejména vytvoření prostoru pro poradenství, přípravu, podporu a doprovázení hostitelských rodin. Více na webových stránkách sdružení www.detipatridomu.cz.
Autor: Zezulová, Dagmar | Štítky: děti, hostitelská péče, Náhradní výchova
Sekce: Rodina s dětmi | Plodnost
| Tisk
| Poslat článek známému
