Pravidla rodinného života
1.1.2024
Společný život je umění, trpělivá, krásná a uchvacující pouť. Nekončí tam, kdy jste jeden druhého získali, naopak, právě tehdy začíná! Uvedl papež František v odpovědi snoubencům.
Toto každodenní putování má svá pravidla, která můžeme shrnout ve třech slovech, která jsem už mnohokrát opakoval rodinám: „s dovolením“, tedy „mohu“, „děkuji“ a „promiň“.
Mohu – Smím? To je slušná žádost, jak vstoupit do života někoho jiného, v úctě a s pozorností. Je nutné naučit se klást tyto otázky: Mohu toto udělat? Zamlouvá se ti, že to takto uděláme? Podnikneme to, vychováme naše děti takto? Chceš, abychom si dnes večer někam zašli? Zkrátka, žádat o dovolení znamená dokázat zdvořile vstoupit do života druhých. Zapamatujte si to dobře: umět zdvořile vstoupit do života druhých. Není to jednoduché, vůbec to není jednoduché. Někdy spíše užíváme trochu těžkopádné způsoby, jako bychom šlapali v pohorkách. Pravá láska se ale nevnucuje s tvrdostí a agresivitou. V Kvítcích svatého Františka nalézáme toto vyjádření: „Věz, že zdvořilost je jednou z Božích vlastností…a zdvořilost je sestrou milosrdné lásky, která zháší nenávist a uchovává lásku“ (kap. 37). Ano, zdvořilost lásku uchovává. Dnes je v našich rodinách, našem často tak násilném a povýšeném světě, zapotřebí mnohem větší slušnosti. A s tím je možné začít doma.
Děkuji. Zdá se, že je snadné toto slovo vyslovit, ale víme, že tomu tak není…Přitom je tak důležité! Učíme je říkat děti, ale pak na ně sami zapomínáme! Vděk je důležitý pocit! Jedna stará žena mi kdysi v Buenos Aires řekla: „Vděčnost je květ, který roste v ušlechtilé půdě“. K tomu, aby tento květ vyrostl, je nezbytná ušlechtilost duše. Pamatujete si na Lukášovo evangelium? Ježíš uzdravuje deset malomocných, avšak pouze jeden přichází zpět, aby mu poděkoval. A Pán se ptá – kde je těch zbylých devět? Totéž platí pro nás: dokážeme děkovat? Ve vašem vztahu – a zítra také v manželském životě – je důležité mít stále na vědomí, že druhý člověk je Boží dar, a Božímu daru se říká děkuji! V tomto vnitřním postoji je třeba si vzájemně za každou věc děkovat. Není to jen zdvořilé slůvko, které používáme navenek, abychom působili vychovaně. Je nutné umět poděkovat jeden druhému, aby manželský život dobře pokračoval.
Promiň. V životě se dopouštíme mnoha chyb a omylů. Všichni chybujeme. Je tu snad někdo, kdo by se nikdy nezmýlil? Ať zvedne ruku! Chybujeme všichni, všichni. Neuplyne den, abychom nepochybili. Bible říká, že i ten nejspravedlivější zhřeší sedmkrát za den. A tak, jak chybujeme, je nutné také užívat toto prosté slovo: „promiň“. Většinou každý pohotově obviní druhého a sám sebe ospravedlní. To už začalo u našeho otce Adama, když se ho Bůh zeptal: „Adame, jedl si z toho stromu?“ „Já? Ne! To ona mi to dala!“ Obviňovat druhého, abychom nemuseli říkat „promiň“, „prosím o odpuštění“. To je starý příběh! Je to pud, který stojí u počátku mnoha pohrom. Učme se uznávat vlastní chyby a prosit o odpuštění. „Promiň, jestli jsem dnes zvedl hlas“, „promiň, že jsem kolem tebe prošel a nepozdravil jsem tě“, „promiň, že jsem přišel pozdě“, „že tento týden jsem byl tak tichý“, „že jsem příliš mluvil a nikdy nenaslouchal“, „promiň, že jsem zapomněl“, „promiň, byl jsem rozzlobený a vybil jsem si to na tobě“… Můžeme říci tolikrát denně „promiň“. Také takto křesťanská rodina roste. Všichni víme, že neexistuje dokonalá rodina, ani dokonalý manžel nebo dokonalá manželka. O dokonalé tchýni ani nemluvě…Existujeme jen my, hříšníci. Ježíš, který nás dobře zná, nás učí jednomu tajemství: nikdy nezakončit den, aniž bychom vzájemně požádali o odpuštění, aniž by se k nám domů a do naší rodiny vrátil pokoj. Je normální, že se manželé hádají, ale je tu vždy ještě něco jiného…Pohádali jste se, rozzlobili jste se, možná létaly talíře, avšak prosím, pamatujte si – nezakončete nikdy den bez toho, že byste se usmířili! Nikdy, nikdy, nikdy! To je tajemství k uchování lásky a k nastolení pokoje. Není nutné pronášet krásná slova…Někdy stačí jen gesto a… usmíření je tu. Nikdy bez něj nezakončete den, protože kdybyste to udělali, to, co máte uvnitř, vychladne a zatvrdí se, a další den už je obtížné se usmířit. Dobře si pamatujte: nikdy nekončit den bez usmíření! Naučíme-li se žádat vzájemně o prominutí, odpouštět jeden druhému, manželství potrvá a půjde kupředu. Když na audience nebo na mši svatou do Svaté Marty přicházejí manželé, kteří slaví padesáté výročí sňatku, ptám se jich: „Kdo koho snášel?“ Jak je to krásné – dívají se jeden na druhého, potom na mne a říkají: „Oba dva navzájem“. A to je moc krásné, to je nádherné svědectví!
Zdroj: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=19590
Autor: František - papež | Štítky: odpuštění, slib, katecheze, pravidla, rodina, snoubenci, úcta
Sekce: Rodina s dětmi | Texty papeže Františka | Úcta
| Tisk
| Poslat článek známému
