Potřebuje dítě matku a otce?
13.11.2017
Hodně se dnes uvažuje o tom, zda klasická rodina, založená na manželství, tj. na trvalém vztahu mezi mužem a ženou, není „výběhovým“ modelem. Přibývá rodin založených na faktickém soužití, začíná se hovořit o adopci registrovanými páry a dokonce i o umělém oplodnění lesbických párů. V centru pozornosti jsou práva dospělých, ale málokdo se zamýšlí nad osudem nejslabšího článku rodinného společenství, kterým je dítě.
Přestože počet manželství, která se rozvádějí, přesahuje polovinu všech uzavřených manželství, je známo, že rodiny založené na faktickém soužití, jsou vystaveny ještě vyššímu riziku rozpadu a mívají v průměru kratší trvání než manželství. Což má důsledky pro pozdější vývoj dětí. S vyšším rizikem problémů je spojena rovněž výchova ve vztazích, kde se klíčové osoby v životě dítěte mění, stejně jako dlouhodobější výchova jen jedním z rodičů. Je to pochopitelné, protože pro jediného rodiče je daleko náročnější zastat roli rodiče, matky či otce, a zároveň jediného živitele.
Dva nezaměnitelné rody
V předlouhém vývoji člověka k dnešní podobě lidství, ať už jej chápeme ve smyslu evoluce anebo jako záměr Stvořitele, se náš lidský druh „homo sapiens“ rozrůznil do dvou nezaměnitelných rodů: „Jako muže a ženu je stvořil“ (1 Gn 1,27). A právě život ve funkční rodině s matkou a otcem je základní školou života, v níž si jedinec v souladu se svými fyzickými předpoklady osvojuje i v psychologické rovině roli ženy či muže. Děje se tak zpravidla na základě identifikace s rodičem téhož rodu, přičemž se zároveň, jakožto účastník vztahů, domlouvání a řešení případných konfliktů mezi rodiči učí i to, jak jednat s „druhou polovinou lidstva“ a jak jí rozumět. Dítě vychovávané jen jedním rodičem anebo rodiči téhož pohlaví se jistě stýká i s osobami rodu opačného. Je však třeba pamatovat na to, že klíčovou roli v procesech identifikace a utváření osobnosti a jejích vztahů hrají ty osoby, které k dítěti váže hluboký a dlouhodobý pozitivní citový vztah. Ten se rodí v útlém dětství, ještě před prvním rokem, jde o tzv. přilnutí, jež se pak v dalších letech utvrzuje a přenáší postupně na vztahy další. Výchovný zdar či problémy se naplno vyjeví až v dospělosti, skrze schopnost užívat vlastní dovednosti nejen pro sebe, ale i pro druhé. Zejména ve vztazích k těm, za něž pak přejímáme svůj díl odpovědnosti. V tomto smyslu nemáme zatím k dispozici výsledky dlouhodobých výzkumů, jež by prokazovaly vliv výchovy dítěte např. lesbickými páry na jeho pozdější život, a to ani v záporném, ani kladném smyslu.
Zkušenost vede ke zdrženlivosti
Osobně přeji plné životní štěstí každému člověku, bez ohledu na sexuální orientaci. Proto jsem si zvolil povolání psychologa, abych mohl být nablízku především lidem, kteří jakkoli přesahují konvenční a „konfekční“ očekávání a normy. Ve své praxi jsem se setkal s tisíci dětmi z nejrůznějších rodin, mezi nimi i s dětmi rodičů gayské či lesbické orientace i z párového soužití. Vždy se jim snažím porozumět, a nakolik je možné, i pomoci. Zkušenost mne však vede ke konstatování, že je dosti na tom, kolik neúplných rodin, rodičů samoživitelů či atypických rodin a soužití přináší život sám. Proto bychom k tomuto počtu neměli přispívat.
Psychoterapie začíná odkrývat velké problémy v utváření identity starších dětí pocházejících z umělého oplodnění. Každý z nás má potřebu i právo znát svoje konkrétní rodiče a utvářet si k nim osobní vztah. Dnes už je samozřejmostí, že osvojitelé sdělují adoptivním dětem pravdu o biologických rodičích. Jak však pomoci zde?
Hovoříme-li o osvojení dětí registrovanými partnery, pak stojí za to připomenout, že proces náhradní rodinné péče, spočívající v hledání vhodných rodičů pro konkrétní dítě, je jakýmsi výběrovým řízením. Představa, že v ústavech čekají tisíce dětí, až se jich někdo ujme – je mýtem. V současnosti na jedno dítě vhodné pro osvojení připadá tři až pět párů žadatelů. Vybírají se tedy ty páry, které pro budoucí dítě představují nejlepší možné připravené prostředí.
Nejen staletá zkušenost, ale i všechny dosavadní výzkumy ukazují, že model rodiny, v jejímž základu jsou hluboké vzájemné osobní vztahy lásky mezi otcem, matkou a dalšími členy rodinného systému, dává největší naději, že z dětí vyrostou duševně a sociálně zdraví, zralí jedinci, schopní to, co přijali, předat další generaci.
Jaroslav Šturma, napsáno pro týdeník Naše rodina 2008/7.
PhDr. Jaroslav Šturma je dětský psycholog, především se věnuje tématu vývoje dětí a jeho poruchám. Je ředitelem Dětského centra Paprsek v Praze pro děti a mládež s postiženími a předsedou Českomoravské psychologické společnosti. Vyučuje též na katedře psychologie FFUK v Praze.
Autor: Šturma, Jaroslav | Štítky: děti, matka, otec, rodina, vztahy
Sekce: Rodina s dětmi | Plodnost | Jednota
| Tisk
| Poslat článek známému
