Nemůžu tě změnit
10.10.2022
Pozitivní přístup k osudovým zvratům vykresluje zkušená německá psychoterapeutka Bärbel Wardetzki ve své knize Krize je výzva. Jako ukázku přinášíme její pohled na závislostní onemocnění dítěte nebo partnera, které nás činí bezmocnými.
Kdo má odpovědnost za uzdravení?
Rodiče například cítí vinu za poruchu příjmu potravy u své dcery, a tak dělají všechno pro to, aby se zase uzdravila. Hlídají její chování i množství potravy, které přijímá. Dcera se stále víc vzpouzí a rodiče zesilují tlak a kontrolu. Obě strany se dostávají do bludného kruhu.
Matka přebírá odpovědnost za uzdravení dcery. Věří, že když bude všechno dělat správně, může se dcera uzdravit. Je to iluze, kterou si vytváří mnoho rodinných příslušníků, jejichž děti, či partneři trpí. Snaží se způsobit změnu ve druhém člověku, který sám v dané chvíli nemá ke změně motivaci.
Závislostní onemocnění konfrontuje každého rodinného příslušníka, ale i terapeuta s fundamentální bezmocí, jelikož druhého člověka změnit nemůžeme. Toto doznání je natolik bolestné a je spojeno s takovou nejistotou, že rodinní příslušníci začnou vyvíjet přehnanou aktivitu, která je kontraproduktivní.
Potřebujeme věřit, že věci dopadnou tak, jak to má být
Změna může nastat jedině tehdy, když se ostatní členové rodiny přestanou bát a nechají to plavat. Je k tomu zapotřebí důvěřovat dceři či partnerovi, že si svou cestu najdou, i když teď to tak nevypadá. Potřebují věřit, že věci dopadnou tak, jak to má být a jak je to vlastně správně. A musejí věřit, že se se zdánlivě bezvýchodnou situací vyrovnají. Právě v dobách, kdy se nám nedaří, nám tato důvěra mnohdy chybí, přestože právě tehdy ji opravdu potřebujeme.
Opuštění starých zvyklostí v případě závislostního onemocnění dítěte nebo partnera znamená, že přestaneme vyvíjet nátlak na rychlou změnu. Nebudeme za ně přebírat odpovědnost tam, kde to mohou udělat samy. Místo toho se členové rodiny musejí naučit zase se starat víc sami o sebe. Obrat může přijít, když členové rodiny začnou žít svůj život a neobětují se pro ty, kdo propadli závislosti.
Opustit staré zvyklosti nelze najednou. Je zapotřebí se pokaždé znovu zastavit a přijmout události takové, jaké v tu chvíli jsou. Když si budeme chtít něco vynutit, mnohdy se to právě nepodaří. Když to ale necháme plavat, věci nezřídka zapadnou na správné místo „jakoby samy od sebe“.
To, co děláme, dělejme pro sebe
Když převezmeme odpovědnost za sebe a osvobodíme se od potřeby zachraňovat, vrátíme tomu druhému odpovědnost za jenom uzdravení. Nechat to plavat tedy znamená, že to, co děláme, děláme pro sebe, a ne pro toho druhého, abychom u něj něčeho dosáhli. A to obnáší vzdát se odpovědnosti za závislého člověka tam, kde musí odpovědnost za sebe samého nést jen on.
Potřeba změnit druhého člověka se však netýká jen lidí trpících závislostmi. Často je pro nás obtížné přijmout druhého člověka takového jaký je, a nepřetvářet jej k obrazu svému. Naučit se toleranci není snadné, jelikož pak opouštíme své ideály. Jsme pevně přesvědčeni, že by se nám i jemu dařilo lépe, kdyby byl takový, jakého ho chceme mít my. Jednak se nám to nepodaří, jednak bychom tím narušili jeho autonomii a lidská práva. Raději berme odlišnost svých protějšků jako výzvu pro sebe, abychom se s rozdíly vyrovnali a případně znovu zvážili své postoje.
Bärbel Wardetzki: Krize je výzva. Pozitivní přístup k osudovým zvratům. Nakladatelství Portál.
Autor: Wardetzki, Bärbel | Štítky: odpovědnost, přijetí, svoboda, zdraví
Sekce: Krize v manželství | Rodina s dětmi
| Tisk
| Poslat článek známému
