Nemusíme být v roli soudce
25.6.2020
K životu rodiny s více než jedním dítětem neoddělitelně patří dohadování, hádky a někdy i pranice mezi dětmi. My rodiče často tápeme, jestli máme zakročit anebo ne, role soudce nám není příjemná.
„Tu kočku si chovám já!“ „Já si ji chci taky pohladit, není jenom tvoje.“ „Mamí, tatí, ať mě nechá…“ Děti se hádají v zásadě proto, aby upoutaly naši pozornost, anebo zkoušely rozsah svojí moci. Protože nám konflikty nejsou příjemné, většinou se snažíme rychle zakročit, aby byl zase klid.
Tím se nic nevyřeší
Dost často se to stává ne právě vhodným způsobem. Snažíme se děti překřičet, abychom neztratili svou moc a autoritu: „Tak co to je, tady se nebude nikdo hádat, dejte sem tu kočku!“ Tím se ale rázem stáváme součástí konfliktu, okruh bojujících se rozšíří, a místo abychom svoji autoritu posílili, ztrácíme ji. Použitím naší moci sice nepřátelství mezi dětmi možná na čas ustoupí, ale hrozí nebezpečí, že se mezi námi a dětmi vytvoří bariéra.
Pokud přijmeme roli soudce a postavíme se na stranu jednoho dítěte, poražený si často odnáší pocit nespravedlnosti: „Pavle, okamžitě přestaň Ivetě nadávat! Počkej, až si s kočkou dohraje, a pak si ji pohlaď!“ Takové řešení je povrchní a krátkodobé, děti se na nás stávají závislými i při dalších budoucích konfliktech.
Rodiče někdy také zaujímají pozici oběti: „Co jsem komu udělala, že mám takové děti! Nakonec se z vás zblázním!“ Tento postoj konflikt neřeší. Rodič děti obviňuje a dává jim příklad role oběti, která sama za nic nepřebírá odpovědnost.
V případě, že dospělý ignoruje problémy svých dětí, zatímco konflikt se zjevně zhoršuje, hrozí nějaké nebezpečí nebo jedno z dětí potřebuje podpořit, rezignuje na svou rodičovskou funkci. Lhostejnost rodiče je pro dítě totiž horší než fyzické tresty, které jsou alespoň určitou formou vztahu, i když nejsou řešením.
Pět účinných postojů
Podle Béatrice Trélaün mají rodiče, kteří chtějí zasáhnout vhodným způsobem, pět možností. Každý z nabízených postojů se hodí v určité chvíli. V situacích, kdy se děti dohadují proto, aby upoutaly pozornost, a přitom nedochází k žádné fyzické ani citové újmě na zdraví jiného dítěte, je nejvhodnější dělat, jako by se nic nedělo – ignorovat hádku. Například: Lucie a Kryštof si hrají ve svém pokoji. Najednou se začnou dohadovat, protože oba chtějí stejnou věc. Otec v obývacím pokoji pokračuje ve čtení. Rámus se zvětšuje. Otec už nemůže ani číst a začne si pro sebe opakovat: „To chce klid.“ Děti se nakonec utiší. Otec se vrátí ke své knize a po pěti minutách zajde do dětského pokoje a děti pochválí: „Jsem rád, že si zase pěkně hrajete.“ Zajímá se o to, co děti dělají, a pak odchází. Ignorovat hádku také znamená, že začneme dětem věnovat pozornost ve chvíli, kdy je jejich chování přijatelné.
Jestliže se hádka přiostřuje, může být zásah dospělého užitečný – zkusme upravit prostředí sporu. Nejprve si všimněte emocí dětí: „Vypadáte, jako že jste jeden na druhého hrozně naštvaní.“ Potom postupně vyslechněte pohled každého a přeformulujte ho: „Takže Karolíno, chceš si nechat kočičku, protože se ti právě usadila do klína. Pavle, myslíš si, že máš taky nárok ji chovat.“ Problém s vážností popište: „Je to těžký případ: dvě děti a jedna kočka.“ Nezapomeňte dětem projevit důvěru: „Vím, že můžete najít dobré řešení pro vás oba… i pro kočku. Taky vím, že v tuhle chvíli ho nikdo z nás ještě nezná.“ Potom opusťte místnost.
V potenciálně nebezpečné situaci se nejprve informujte: „Je to rvačka z legrace, nebo opravdová rvačka?“ Upozorněte děti, že se můžou prát, ale v případě, že pro jednoho je to hra a pro druhého už ne, musí okamžitě skončit. Pokud situace přesahuje rámec zábavy, dospělý musí zamezit nepřátelství. Je potřeba být direktivní a pak eventuálně navrhnout domluvu nebo se pokusit být prostředníkem – navrhnout víc řešení. V opravdu nebezpečné situaci, kdy jde o násilí, je zásah rodiče nevyhnutelný – rozhodně a rázně zakročit. Nejprve si uvědomte, co vidíte: „Vidím dvě děti, které jsou velmi, ale velmi rozhněvané.“ Pak oddělte děti od sebe: „Spolu nejste v bezpečí. Musíte mít čas se uklidnit. Jdi okamžitě do svého pokoje a ty taky.“ Až se děti uklidní, promluvte s nimi o svém zásahu a navrhněte diskusi o problému – podporovat vyřešení problému domluvou a nebo dohodou. Aby se děti naučily domlouvat, musí umět naslouchat, hledat různé možnosti, zhodnotit je a rozhodnout se. Zprostředkování dohody mezi dětmi vyžaduje víc času, ale problém je vyřešený dlouhodobě a přijatelně pro všechny zúčastněné.
Podle Béatrice Trélaün: Překonávání konfliktů v rodině. (Portál)
Autor: Trélaüm, Béatrice | Štítky: hádka, komunikace, výchova, vztahy
Sekce: Rodina s dětmi
| Tisk
| Poslat článek známému
