Dobře se učit není to hlavní
1.9.2022
Škola nejen že vnáší do našich dnů řád, přináší také každodenní konflikty: Už máš hotové úkoly? Nejdřív učení a potom zábava... Známý italský psycholog Osvaldo Poli uvádí, že jedním z rodičovských omylů je, domnívat se, že hlavní je dobře se učit a školní prospěch považovat za jediný směrodatný ukazatel úspěšného života.
Ochranářské viry
Pokud se školní prospěch stane jediným, na co je kladen důraz a co si zasluhuje námahu a určité oběti jak ze strany dětí, tak i rodičů, jejich život se promění v malé peklo.
„Mé dceři je dvanáct let a nerada se učí. Všechny možné sankce už jsme vyzkoušeli, ale nic nezabralo. Záleží jí na tom, aby měla dobré výsledky, ale do učení se vždycky pustí teprve tehdy, když už není zbytí. Na prvním místě jsou kamarádky, pak televize... Učení pořád odsouvá až na později. V devět večer začne panikařit, nakazí tím celou rodinu a pak se s ní učíme až do půlnoci. Když ji napomínám, aby se učila, dozvím se, že polovina spolužáků úkoly nedělá, a nikdo jim na to nic neřekne. A když jí připomínám její povinnosti, mám pocit, že ji tím obtěžuji. Chtěla bych, aby se mnou spolupracovala, vadí mi, když mě považuje za otravnou matku.“
Na otázku, proč to všechno na sebe nakládá, maminka odpovídá: „Je mi jí líto, profesoři jsou hodně nároční, a kdyby nebyla připravená, zlobili by se na ni.“ Je zřejmé, že štít, jímž matka dceru před výtkami profesorů chrání, je třeba konečně odsunout stranou. „Včera jsem dceři řekla: ,Nepřivedla jsem tě na svět proto, abych tě hubovala a trestala. Kvůli tomu, že se nechceš učit, si život kazit nenechám.´ Když mě požádá o pomoc, neodmítnu ji, ale už se za každou cenu nesnažím, aby nedělala chyby a aby byla vždycky připravená. Dávám jí volný prostor.“
Maminka sama si pojmenovala, že k tomu, aby byla dceři pořád nablízku, ji vedl strach. Nechtěla, aby si začala myslet, že není tak dobrá, jako ostatní, aby se na všechno vykašlala. Záleželo jí na tom, aby se dostala na vysokou školu. Podle Osvalda Poliho jde o „viry“, které nás nutí ušetřit dítě čehokoli, co by ho mohlo nějak zasáhnout. „Kdybychom naše děti učili milovat stejně usilovně, jako se staráme o to, aby měly dobré známky, celý svět by se rázem změnil. Kvůli průměrnému vysvědčení je doma pozdvižení, ale kvůli tomu, že z dítěte vyrůstá sobec, se nikdo neznepokojuje. A přece na tom v životě záleží ze všeho nejvíc.“
Za neúspěch dítěte nejsme zodpovědní
Pro rodiče je těžké léčit dítě pravdou a pak snášet nářky a odmlouvání. V některých případech je však pro jeho dobro potřeba jasně říct: „Dostal jsi špatnou známku, protože ses dost neučil. Kamarádi za tebou nechodí, protože se jim posmíváš...“ Matky často jednají, jako by děti nepříjemnou pravdu nedokázaly unést. „Proč jsi dostal čtyřku z dějepisu?“ ptá se maminka vyčítavě. „Protožes mě nevyzkoušela,“ nebo Protožes mi nepřipomněla, abych si to zopakoval,“ odpoví syn. Není jiné cesty, než vysvětlit, že školu máme už za sebou a že teď se musí snažit on. Tak jako jeden tatínek v podobné situaci: „Moje povinnost je pracovat a živit rodinu, tvoje povinnost je učit se. Jestliže jsi dostal špatnou známku, je to jenom tvoje vina.“
Pokud by se rodič cítil za školní neúspěchy dítěte zodpovědný, vzal by příště povinnosti dítěte na sebe. Učil by se s ním, připomínal by mu, kdy bude zkoušené, dělal by s ním úkoly. A výsledek? Hroutící se matka, dítě, kterému je všechno jedno, rozhádaná rodina. Přivést dítě k tomu, aby se nebálo pravdy, je jeden z nejdůležitějších cílů, jaké si rodič může vytknout.
Nic není samozřejmost
Velmi důležité je pomáhat dětem, aby si postupně uvědomovaly všechno dobré, co jim život poskytuje, a měly být proč šťastné. Postačí jen upozorňovat na to, co dostávají a co všechno pro ně druzí dělají. Například když si sourozenci spolu pěkně hrají, můžeme poznamenat: „Mít brášku, se kterým si můžeš hrát, sestru, se kterou si můžeš povídat a která tě vyslechne, když to potřebuješ, je moc prima.“ Postavíme tak dítěti před oči skutečnost, kterou by přešlo bez povšimnutí.
Platí to i o škole: „Vidím, že tenhle pan učitel tě opravdu dokázal pro svůj předmět nadchnout,“ nebo „Rozumíš tomu moc dobře. Ta tvoje paní učitelka musí být skvělá, že to dokázala tak dobře vysvětlit.“ Podobná konstatování na okraj školní docházky upozorňují dítě na něco, co by jinak považovalo za samozřejmost: na zaujetí učitelů a na jejich snahu, aby žáka učení bavilo. Vedou dítě k tomu, aby nepřehlíželo neviditelný a nehmatatelný, a přesto zcela konkrétní dar, který od svých učitelů dostává. Vedou dítě k vděčnosti. „Spolužáci ti poslali přání, aby ses brzo uzdravil. Je od nich hezké, že na tebe pamatují.“ Právě tak se dětem vysvětluje, co je to život.
Podle knihy Osvaldo Poli: Maminky, které milují příliš. Karmeliánské nakladatelství.
Autor: Poli, Osvaldo | Štítky: děti, rodina, škola, výchova
Sekce: Rodina s dětmi
| Tisk
| Poslat článek známému
